Přidat názor k článku Jaká já asi budu máma...

Protože se dítě v životě srovnávání nevyhne (v rodině, na pískovišti, ve školce i ve škole, mezi spolužáky, později jako dospělý v práci...), je podle mého názoru potřeba ho na kritiku zvykat. Nevychovat z něj pokojovou květinku, která se nervově zhroutí, když jí někdo řekne, že nemá ADIDASy nebo neumí kotoul vzad. Nikomu není příjemné, když je kritizován, matce s ohledem na její přirozenou ješitnost (přeci jsem neporodila nějaké nedochůdče!). Dítěti to samozřejmě taky vadí, i když to není z počátku zjevné, protože kontakt s okolím má zprostředkovaný přes matku. Je proto důležité, aby to malé dítě cítilo, že matka si je jistá (jeho výchovou počínaje a jeho osobností a dovednostmi konče) a má zdravé sebevědomí, které se projevuje tím, že jej nepotřebuje neustále aktivně s jinými porovnávat a že ji ani nerozhází názor odlišný od toho jejího či porovnání s jiným dítětem.
Druhý rozměr této otázky je, jakými lidmi se obklopujeme. Možná je problém v tom, že matky jsou jako celek mnohdy házeny do jednoho pytle a předpokládá se, že díky jednomu společnému znaku (= přibližně stejně staré dítě) si budou automaticky rozumět. Přitom na písku se kolikrát sejde celá směs různých lidí, aniž se bere v úvahu, zda by si vůbec jako lidé měly co říct, kdyby dětí nebylo. Zkrátka - je to celé o vzájemných sympatiích, o potřebě obklopovat se lidmi s blízkými názory, hodnotami i životním stylem.
Možná Meluzína se zbytečně úzce identifikuje s rolí matky, což jí bere sebevědomí. I po narození dítěte zůstane člověkem - osobností.