Přidat názor k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Dokážu si představit pocit izolace, jaký může zažívat žena-matka, která před svým mateřstvím chodila do práce a odchodem na mateřskou se najednou podstatná část jejího života radikálně změnila.
Já jsem sice také chodila do práce, ale současně jsem ještě studovala, tedy stále ještě studuji a většina mých přátel se rekrutovala právě z řad mých spolužáků. Protože obor, který studuji mě skutečně baví a zabývám se jím už delší dobu i mimoškolně a protože i můj manžel byl kdysi můj spolužák, nějaký výrazný úbytek svých kamarádů jsem nezažila. Polopracovně - polokamarádsky, tak jak mi to vždycky vyhovovalo nejvíc, se s nimi potkávám i teď a proto mi asi debaty v parku o maminkovských starostech přijdou banální a nic neříkající. Už asi měsíc po porodu jsem se začala opět věnovat vlastním projektům, s miminkem hodně cestuju, když měl tři měsíce, byla jsem i s ním čtrnáct dnů pracovně v Polsku a pokaždé když na mě doléhal stres z pracovního vytížení, ulevilo se mi s myšlenkou, že to všechno není nic, proti tomu malému miminku, a každé přebalování, kojení a uspávání pro mě byl relax k nezaplacení. Ale to vědomí toho mi stačilo, nemusela jsem si o tom už s nikým dalším povídat.
Je mi ovšem jasné, že pokud má někdo postižené dítě, kterému se musí věnovat převážnou část dne a na svoje vlastní věci mu už moc času, pokud vůbec nějaký, nezbývá, je pro něj důležité moci si o svých problémech promluvit s někým kdo by mu mohl porozumět. Za tímto účelem jsou parkové rozhovory ideálním místem pro "výběrové řízení" na vhodnou kamarádku. Pokud ale ani toto nepomáhá a poblíž místa bydliště maminky s hendikepovaným dítětem není nějaké centrum pro setkávání, navrhovala bych po způsobu sobě vlastním, nějaké takové centrum založit, vymyslet program, prostě udělat tam to, co dané mamince na osamocených vycházkách parky schází. Na smutek a osamocení je nejlepší terapie práce, už proto, že se při ní dá potkat spousta zajímavých lidí, které pojí víc než jen mateřství.