Přidat názor k článku Dudlíková zkušenost

Jak bylo řečeno,také přihodím svou trošku do mlýna.S naší malou dcerkou jsme přijeli s dudlíkem už z porodnice.Později,když už mluvila a dudlíku říkala důvěrně "GUDIK" ,jsme poměrně často cestovali vlakem a když se blížily její druhé narozeniny,řekla jsem si,že bychom to mohli zkusit.Po návratu z jedné cesty jsem doma ztropila "srdceryvnou scénku",že jsme dudlík zapomněli ve vlaku,předvedla jsem patřičnou zkroušenost a moje dcerka mě statečně utěšovala:"Maminko,vždyť já můžu klidně spát i bez něj,už neplakej."Její srdnatost byla dojemná.Pár večerů se jí po něm sice stýskalo,ale nakonec vše dobře dopadlo.Naše malá ale byla většinou takové to samostatné,rozumné dítko,na které jsme jako rodiče byli náležitě pyšní.
Každé dítě je podle mě ale individualita a samostatná osobnost a dudlíku se zbavuje v různém věku a s různým scénářem a někdy i následky.Držím všem rodičům palce a přeju hodně úspěchů s dudlíky i bez nich!!!