Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Když jsem byla malá, taky jsem občas výprask slízla (i vařečkou). Ale musím říct, že nejen teď s odstupem času, ale i tehdy jsem věděla, za co a že je to vážný. Doteď jsem taťkovi za to vděčná a nijak to naše vztahy nepoškodilo. Neříkám, že by se děti měly bít hlava nehlava, ale na mě měl výprask opravdu preventivní účinek - už bych to samé podruhé neudělala.

Např. v první třídě jsme měli velmi nervózní učitelku, která mi psala poznámky typu "houpe se na židli". Měla jsem jich plný deníček a ze zoufalství, že se naši zase rozzlobí jsem si jednu podepsala sama svým prvňáčkovským písmem. Naši na to večer přišli, vzbudili mě, dostala jsem pořádně na zadek, taťka do deníčku dopsal "Byla potrestána" a byl klid. Od té doby jsem si netroufla falšovat podpisy. I teď, když o nic nejde a je potřeba někde doplnit nějaký klikihák, něco uvnitř mi říká: "To se nedělá, podepisovat někoho cizího"