Jak jsem přestala bít své dítě

Mám dvě, staršího Matýska (2 a 3/4 roku) a mladší Majdu, té je 14 měsíců. A protože jsou to děti jako každé jiné, tj. občas s nimi není k vydržení, došlo i na pleskání přes zadeček. Zvláště u staršího synka, který je velmi temperamentní a má poměrně svéráznou povahu. Zpočátku, když byl miminko, jsem se dušovala, že ten uplakaný bezmocný uzlíček v životě ani nenapomenu, natož abych na něj vztáhla ruku. Jak Mates rostl, zásady se začaly s postupující razancí jeho experimentů hroutit. Zařekla jsem se, že když už tedy plácat, pak jen za opravdu ohavné přečiny proti pravidlům, podle zásady Mimořádný zločin - mimořádný trest.

Matýsek měl už odmala ve velké oblibě zkoušení mojí trpělivosti, a přiznám se, že ta opravdu není mou nejsilnější stránkou. Spíš naopak, jsem povahy temperamentní až výbušné. Tyto dva faktory se začaly ve větší míře střetávat, když bylo synkovi kolem roku a půl. Nebudu zde rozepisovat, jak moc mě ten mrňous zkoušel a co pak následovalo - myslím, že každá máma to ve větší či menší míře zná. Začali jsme s pleskáním jako s mimořádným trestem a v Matýskových dvou a půl letech skončili u scén, hádek, křiku a bití i několikrát do týdne. Tedy, nepředstavujte si prosím pod pojmem bití pásek, rákosku nebo podobná zvěrstva, ale prosté jedna-dvě-tři na zadek a šup za dveře. Prostě to, co většina rodin v Čechách běžně praktikuje.

Jednoho dne padla bohužel i facka, to když kousl svou mladší sestřičku téměř do krve, ačkoli kousání je v naší rodině tabu (sama z něj mám díky špatným zážitkům z dětství veliký strach, takže je to opravdu zákaz nad zákazy). Bylo mi z toho mizerně, tak moc, že jsem skončila v slzách a donutila se nad svým jednáním zamyslet. Napadalo mě, zda je to dítě opravdu tak příšerné, že to s ním jinak nejde, nebo zda byla moje reakce nepřiměřená. Zda tím plácáním opravdu jen nevyjadřuji svůj vztek a svou bezmoc, zda se nenechám příliš unášet emocemi. Jestli je výprask opravdu účinný trest, který něco řeší, když se napětí doma stále stupňuje. Zda bití uhasí plamen pod vybuchujícím hrncem, nebo jestli jen vypustí páru. A jestli by to nešlo jinak, když s Majdou to jde i bez výprasků.

A v tu chvíli jsem se jednoznačně a definitivně rozhodla, že žádné ze svých dětí už nikdy neuhodím. Ani neplácnu přes ruce, ani nebudu výpraskem vyhrožovat. Když scéna s fackou trochu vyšuměla a situace se uklidnila, synovi jsem se omluvila, vysvětlila jsem mu, že jsem udělala chybu a že už ho nikdy tlouct nebudu, protože se nám to ani jednomu nelíbí. Rozzářil se jako sluníčko a přitulil se ke mně s nebývalou něhou.

A světe div se - stala se velká změna. Matýsek se mnou mnohem lépe spolupracuje, je přístupnější kompromisům, když máme spor, nevzteká se a nehází s sebou o zem, ale diskutuje. Chodí se ke mně více mazlit a občas slyším i "Mami, já tě mám lád". Odpadly problémy s večerním ukládáním, kdy jsem ho ještě v deset honila po pokoji a snažila nacpat do postele. Řekla bych, že se chová daleko dospěleji, je vyrovnanější, sebejistější a paradoxně i poslušnější. A co je obzvláště důležité - začal si víc hrát se svou malou sestřičkou a přestal jí ubližovat. Když se náhodou někdy zapomene a v tahanici o nějaký důležitý předmět jí uhodí, sám se omluví, pohladí jí a dá pusu. Citlivěji reaguje na domluvy a více mě respektuje, to znamená, že počet nefyzických trestů se snížil na minimum. Náš vztah se stal mnohem klidnější a hezčí.

Nevím, zda všechno tohle můžu připisovat jen změně ve výchově, nebo zda jde zčásti o přirozený psychologický vývoj, ale změna je dost nápadná. Nechci ani všem maminkám radit, aby to udělaly taky tak. Jen se prosím zamyslete nad tím, proč vlastně své dítě bijete a zda to má nějaký pozitivní dopad.