Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Mám dvě dospívající děti a od malička razím zásadu, že "dobře míněná facka urychlí pedagogický proces". Ano, klidně mě ukamenujte, ale občas mé děti občas jednu slíznou. Nikdy to není "za blbost" typu počůrání se, zapomenutí něčeho apod., vždy je to věc zásadní. Např. když chtěli vběhnout na cestu, tak jsem to 3x vysvětlila, že se to nesmí. Neposlechli, tak asi nepochopili a následoval výprask, protože raději své dítě uhodím, než bych ho sbírala na silnici do pytle. Nechápu třeba, jak někdo "honí dítě v 10 večer po bytě". Já jsem přece matka =autorita, děti mají určitý režim a když mají být večer v 8 v posteli, tak v ní prostě budou, i kdyby v ní měli jenom ležet nebo si prohlížet knížku. Nechápu, jak chcete zvládnout puberťáky, když vás neposlechne mimino.

Teď už jsou velcí, nikdy třeba nedostali za špatnou známku, ale např. za lhaní už výprask byl.

Určitě nejsem zastáncem hlášky "škoda každé rány, která padne vedle", ale spíš ve smyslu reklamy na bezpečnost silničního provozu (jak ty děcka v autě šíleně řádí a potom řidič vystoupí a připoutá je ) - "... jistě,Herodes, ale vychovávat se taky musí..."