Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Zdravím všechny,

se zájmem jsem si pročítala hlavní článek a čekala jsem na reakce v Diskuzi. Já sama si jasně pamatuji, že když jsem občas "jednu slízla", když jsem byla v pubertě, tak jsem vždycky vzdorovitě mamce říkala, že JÁ svoje děti nikdy bít nebudu (a ty mamči pohlavky byly občas opravdu zasloužené, ale to si uvědomuji až s odstupem času - v pubertě jsem to brala jako děsnou nespravedlnost :o) a vida - dnes mám 2 holky (13 a 4 roky) a musím se přiznat, že jsem svoji ZÁSADU porušila dostkrát a zvláště v poslední době, kdy "nás", resp. starší dceru navštívila puberta. Jsem v podstatě kliďas, věčný optimista, ale 13-ti letá puberťačka mě opravdu občas vytáčí - zná to skoro každá maminka se stejně starými dětmi. Nemůžete srovnávat malé 3 leté dítě s puberťákem. Mladší dcerka si taky občas vyslouží jednu na zadek a vůbec mi nepřipadá, že bych byla nějaký zloduch nebo týrala své děti. Prostě razím heslo "škoda každé rány, která padne vedle", ale to neznamená, že bych své děti řezala jako "koně". Prostě občas je ta facka opravdu účinější, než 2 hodiny domlouvání.
Vím, že mě tady spousta maminek "ukamenuje" svými názory, jak se děti bít nemají a že zastávají "moderní vlnou výchovu", kde se s dítětem diskutuje, ale .... Jak jsem psala, občas jsem jich taky pár slízla a přesto si myslím, že mě naši vychovali dobře, navzdory těm občasným fackám :o) Svoje rodiče mám strašně ráda a nezanechalo to ve mě žádná traumata.
Jsem zvědavá na ohlasy ..... pište, pište ...