Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Dovolím si lehce poznamenat. Teoretici zdůrazňují, že když prťouse chytne rapl a udělá scénu třeba na veřejnosti, že nejlepší a nejvhodnější reakcí rodiče je NEVŠÍMAT SI. Různě jsem se podočítala, že to funguje - dítě poznenáhlu pochopí, že jeho "představení" nemá žádné diváky, a tyto scény postupně přestane dělat.
Tzn. "velké haló" v obchoďáku byla v podstatě sprosťárna ze strany šéfa podniku. Jsem ochotna pochopit zaplacení nadělané škody (nikdy jsem netušila, že by byly obchody pro tyto případy pojištěné). Ale nejsem schopna pochopit, jak něco, co je relativně běžným projevem některých úplně normálně vedených dětí v jistém věku, může někdo tak hnusným způsobem rozmáznout a podrýt tím výchovné snahy rodiče.
Mluvím o teoretické rovině, díkybohu mi syn žádné takové scény nikdy nedělal.
A ještě bych chtěla podotknout, že děti jistého věku jsou náchylné zkoušet jisté věci, čemuž sebelépe vychovávající rodiče mohou jen těžko zabránit. Účelem výchovy je to, aby se nežádoucí chování neopakovalo - ale není v silách rodiče zabránit tomu, aby dítě udělalo něco, co ho právě v tu chvíli napadne. Můj syn je hodnocen i mou hyperkritickou matkou (jak ji nazvala jedna z diskutérek Rodinky:-)) jako dobře vychovaný. V kolektivu spolužáků se nemůže pořádně uchytit - na kluky je moc velký slušňák??? (vyhledává spíš děvčata, ty prý jsou hodnější). A v současné době už se dost často projevuje jako rozumný kluk. Ale nic z toho ještě neznamená, že ho jednou za čas nepopadne rapl a nezačne vyvádět psí kusy.