Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Nazdar Pavoučnice, je nás určitě takových víc. Taky nemám ve zvyku fyzicky trestat za každou volovinu, teda, já osobně fyzicky netrestám vůbec a manželka taky ne. Pokud už kluk, "neví co roupama",tak se snažím zaujmout ho něčím jiným, něčím novým. Co zabírá na sto procent, tak ,když mu nasadim klobouček a jdeme ven. Podívat se na vláčky, za psem, dělat cokoliv, ale venku, to je po zlobení hned. Ne v kočárku na procházku, jen tak na ruky, aby viděl co nejvíc.
Děcka už jsou takový, chtějí poznávat a chtějí si všechno ošahat a nejlíp hned. Je jim jedno co to je, jestli hovínko, kámen nebo žába. Postupem času sami poznají na co se může chytat a na co ne. Samozřejmě, že ho nenechám chytat na každý humus, ale snažím se mu vysvětlit, zatím po jeho,že je to "a a" a, že nesmí. Sem tam i pochopí :-)).
Co se okolí týče, tak to neřeším. Je mi skoro čtyřicet a o lidech už vím svý a dělat si něco z toho, že na nás někdo, třeba v ordinaci zahlíží a děcko mlátit za to, že si dovolí tam zaječet, nebo, že tam poskakuje. Pokud jsou lidi,že nepochopí, že roční kluk nevydrží chvilku potichu a na místě, tak ať se jdou bodnout. Kvůli tomu ho přece nebudu usměrňovat fackama.
Je toho víc, co by se dalo napsat, ale nachci tady působit jako nějaký mravokárce, každý máme tu svoji metodu a já jsem přesvědčenný, že to jde i bez těch facek. Moje žena říká, že by děckem být nechtěla ani za milión, že,:"děcka mají těžký život". A myslím, že je na nás, aby jsme jim to tady trochu zpříjemnili, aby aspoň děctví bylo prosmáté a ne probrečené. Proto jsme si je taky pořizovali, nebo ne?