Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Konečně někdo!!! Já mám úplně stejný názor. Babička je na syna "hodná", a taky už u ní dvakrát dost ošklivě spadl z postele, ( dědový, vyvýšený, a na hlavu). Takže ano domluvit, pokud to nepomůže, tak na zadek a za drzost přes pusu. To jinak nejde, a u koho jo, tak má veliké štěstí, a nemůže se zlobit na jiný, kteří mají prostě živější děti. Jsou děti klidnější, které dokáží poslouchat a vnímat co se jím říká, ale taky děti, které prostě neudrží pozornost ani na tu výtku, ale plácanec přece jen chvíli štípe, a dopříště si to rozmyslí! A omluvit se je správné, dělám to taky, ale jen v případě, že jsem mu křivdila nebo se spletla. Nemůžem přiznat, i když nás to mrzí, že jsme to přehnali, ale můžem jim vysvětlit, že to neděláme rádi, ale když to s nima jinak nejde, nedá se nic dělat. U nás to zabírá, jednou za čas se rozdivočí, až ňákou chytne, brečí, a když se uklidní, zeptám se jestli to bude ještě dělat, a jestli není hezký když si dáváme pusy a smějem se než když mě zlobí a musí dostat. A pak je zase hodný. A že mě má moc rád, mi říká denně několikrát. Chodí se omluvit on, on udělal chybu a ví to, a bráchu má moc rád! A mimochodem nebít či vůbec netrestat děti může být někdy horší, dítě potřebuje znát svoje hranice, aby se v životě orientovalo. Takže aby jste se potom nedivili, když si přečtete, že nebité dítě bilo rodiče, protože to byli "trosky" (jiný slovo mě nenapadlo, pardon) a ono nevědělo co je správné a co ne!
Takže nesuďme jiné, všude jsou jiné povahy. A kdo nemusí bít, může být jen rád! Mějte se a mějte hodné a vnímavé děti, které nemusíte bít!