Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Přečetla jsem si příspěvky a všimla si,že tu jsou názory maminek...já maminka ještě nejsem,takže zde je můj názor jako dítěte své matky.
Mamka nás má dva- mě a bráchu. Jsme od sebe o tři roky,já jsem starší....já byla vždycky ta co je hodnější,lépe se učí,nedělá problémy..bráška je můj pravý opak..nevydržel ani pět minut v klidu,ve školce i škole si neustále stěžovali na jeho temperamnet...co si pamatuju rodičové zkoušeli vše-domlouvat,"plácat", dávat MĚ :-) za příklad...vzhledem k tomu,že jsme každý jiný,tak to asi bude povahou,ne neschopností rodičů,že byl brácha takový jaký byl...do jeho dvaceti let nadělal rodičům spoustu vrásek...pak najednou přišel zlom...brácha jakoby dospěl,uvědomil si,že Ti dva utrápení lidé jsou rodiče,kteří ho mají rádi a za všech okolností stojí za ním.Zklidnil se a dnes všichni čtyři spolu skvěle vycházíme....a dobře se bavíme u historek,když vzpomínáme,jak máti honila bráchu s vařečkou po bytě,on ji je zarytě rval z ruky a házel za postel,tak dlouho až nebylo čím míchat omáčky:-)Ono plácání na žádném z nás nenechalo následky a zdravotně jsme na tom dobře:-)Takže jak je vidno,každé dítě je individualita. Jedno zlobí,druhé poslouchá,a myslím si,že snad každý rodič má v sobě cit,který mu pomůže zvládnout výchovu svých dětí. Takže přeji hodně úspěchů při každodenním vychovávání.