Přidat názor k článku Napsáno životem

Milá Monty,

ve všem máš samozřejmě pravdu. Problém je možná trošku někde jinde - ženy, jakožto dokonalejší stvoření (když Bůh stvořila muže, v podstatě jen žertovala:-)), dokážou dělat a hlavně myslet na víc najednou. To je vědecky dokázaný fakt - dokonce byl na toto téma učiněn nějaký pokus. Lehce se to dá ověřit prostým způsobem - až si muž bude zavazovat tkaničky u bot, zeptejte se ho na něco. Většinou buď ustane v zavazování a odpoví nebo odpoví až poté, co si dozavazuje:-)
Čili - muž má neustále POCIT, že když doma dělá něco víc než utáhnutí odkapávajícího kohoutku (který, pravda, kape každé dopoledne, takže se to musí dělat DENNĚ:-)) či oprava pračky (v dnešní době to nedělá nikdo, protože dotyčné bílé přístroje jsou už složitější), tak dělá něco NAVÍC. Něco, co nemusí. My chlapi za to nemůžem. Byli jsme tak vychovaní, většinou jsme podobné vzory viděli doma. Takže abychom se dostali do normálního stavu, kdy manželce pomůžeme s domácností, občas nakoupíme a vyluxujem, stojí nás to spoustu psychických sil v sobě překonat ten blok, že to NENÍ naše povinnost.
Už se do toho začínám zamotávat, ale brzy skončím, slibuju:-)
Proto když na muži leží celá domácnost, má pocit, že je toho nad hlavu a nemůže to zvládnout, zatímco jeho žena by to zvládat měla bez problémů, protože SE TO TAK DĚLÁ.
Dotyčný Aleš měl skutečně dojem, že mu nezbývá na nic čas (pokud by se ve stejné situaci nacházela jeho žena, přešlo by se to mlčením - je to tak v pořádku, ne?), protože podle něj dělal něco, co nemusel.