Napsáno životem

Pravda, nejsem taková odbornice na ženské časopisy jako moje máti, která k nám vždy přijíždí vybavená několika výtisky Katky, Claudie a podobných plátků, jejichž jména si nepamatuji, a pokaždé se mi snaží strčit před oči nějaký článek, který bych si určitě „měla přečíst“, ačkoli je pro mne jeho sdělovací hodnota totožná s růstovým grafem kalifornských žížal… ale na jeden titul mám už dlouhá léta slabost. Je to časopis se sentimentálním názvem „Napsáno životem“. Původně jsem ho kupovala pro babičku, neboť se v něm nachází křížovka, za jejíž vyluštění může šťastná vylosovaná získat deset tisíc korun, což tu dobrou starou ženu nesmírně lákalo. Léta jsem za ni luštila a nevyhrály jsme ani zbla, navíc babičku postihl šedý zákal a už toho mnoho nenačte, nicméně časopis kupuji dál. Za pouhých šestnáct korun se nad ním vždy královsky pobavím. Skalní feministky by nad ním zřejmě řičely jako nepřipuštěná zvěř, neboť výsledným poučením prakticky u všech příběhů, napsaných životem je, že žena má být především skvělá hospodyně, dobrá matka a chápavá a tolerantní manželka, která užívá všech ženských lstí a je natolik velkorysá, že by nikdy, ale opravdu nikdy a za žádných okolností nevytkla svému manžílkovi poházené ponožky, tvarem i vůní připomínající zapouzdřenou hadovku smrdutou pod postelí nebo zmuchlané trenýrky uprostřed obýváku (tvarem a vůní připomínající cokoli). Já se bavím, podobně, jako jsem se kdysi bavívala u svazečků Večerů pod lampou nebo Harlekýnek, které se v hojném počtu nacházejí v knihovně mé matinky.

Ovšem, v jednom ze starších čísel jsem narazila na opravdu mimořádný příběh. Zanechal ve mně tak silný dojem, že se o něj musím s někým podělit. Hrdinou oné truchlivé zkazky byl muž (Aleš, 43 let). Ve stručnosti – Alešova žena přišla o práci, dostala nějaké odstupné, prohýřila jej, začala nekontrolovaně utrácet, půjčovat si peníze, tři synci strádali na těle, neboť jim dávala k večeři jogurty v akci a bramborové lupínky. Aleš se zdravě namíchl, jednu jí fláknul, žena omdlela, děti se od něj odvrátily, policie zasáhla, skončil v podmínce, díky čemuž přišel o místo u bezpečnostní agentury. Ovšem vzali ho někde jinde, naštěstí. Neměl daleko k rozvodu, ale – cituji – „zatnul jsem zuby, jezdil do práce, nakupoval a dál se staral o to, aby synové měli co jíst, ačkoli jsem to nemohl kontrolovat každý den. Na pivo s Rudou jsem pochopitelně i nadále neměl čas, ačkoli mi občas zavolal a dokonce se nabízel, že mi pomůže. Byl jediný, kdo věděl, jak se věci mají a chápal, proč neznám nic jiného než povinnosti.“

Šetřete slzami, bude hůř. Alešova žena stále utrácela celou svou výplatu za rozličné hovadiny, proto musel být Aleš rodinným zásobovačem. A teď to přijde:

„Tak šel čas. Byl jsem sedřený, unavený, zneuznaný a cítil se ukřivděný. Se ženou jsem vycházel jen s největším sebezapřením. Jo, občas jsme se i pomilovali, nakonec jsem normální chlap a ona mě měla ráda.“

Chudák chlap, viďte? On musel každý den nakupovat a byl z toho adept na Deprex a křížkové lázně k tomu. Byl sedřený, unavený… fňuk, fňuk… omlouvám se, ale už nemohu zadržet ten vodopád slz, jak mi srdce usedá nad jeho lidskou bídou. Abych vás netrápila nejistotou. Příběh má samozřejmě happy end. Aleš zjistil, že jeho žena je vlastně duševně chorá, proto utrácí peníze, přemluvil ji k léčbě, poté jí sice i nadále nemohl dávat svou výplatu, ani její část, ale starší synci již byli soběstační, takže si ty rohlíky a mlíčko mohli obstarávat sami, jemu zůstalo na krku jen zásobování nejmladšího, takže i na to pivko mohl občas zajít a situace v rodině se stabilizovala.

Pauza na vyždímání kapesníku.

Dost možná, že autoři těchto poučných příběhů ze života mají podobně psychotický humor jako já. Třeba jsou všichni cvoci. Kdo ví. Každopádně Alešův příběh mne donutil k zamyšlení. Mám totiž ve svém okolí mnoho osob, které přesně takhle přemýšlí, ačkoli cvoci nejsou. Nebo si alespoň myslí, že nejsou.

Když se před dvěma lety můj manžel psychicky zhroutil, dozvěděla jsem se od svých tchánů velmi zajímavé věci. Především to, že je to moje vina, neboť se náležitě nevěnuji úklidu domácnosti a nevařím mu každý den teplou stravu. Žádný muž totiž nesnese na svých bedrech tíhu, jakou představuje zakoupení čtyř buřtů a jedné mražené zeleniny, natož aby přenesl přes srdce, že si z uvedených surovin musí sám uklohnit večeři. To mého ubohého chotě vehnalo nejen do náruče jiné ženy, ale také do pohostinství, která hojně navštěvoval, protože co doma, když je tam nepořádek a na kamnech není hrnec, z něhož stoupá vůně pečeně. Zkusila jsem se opatrně zeptat, co tedy má muž doma dělat, když žena pracuje a stará se o dítě. Odpovědí mi bylo, že jsem si ho neměla brát, oni mi ho nenutili. Zajímavé. Aleš byl zničený z nakupování jídla. V jeho příběhu nebylo ani slovo o tom, že by doma šůroval podlahy nebo žehlil cíchy. Můj manžel byl zničený z toho, že doma 1x týdně vytřel podlahu a vyluxoval byt o výměře 59 metrů čtverečních. A z toho ohřívání buřtů. Podotýkám – jídlo si vařil dobrovolně, protože on tyhle blafy rád, zatímco já ne. Mnou nabízené teplé večeře obvykle odmítal s tím, že se přitom moc nadělá. Jako nádobí. Tchánům nepřišlo absurdní, že bych já měla mít tři zaměstnání – že bych měla být matka, služka a ještě výdělečně činná osoba, to vše na osmnáct hodin denně (šest hodin obvykle spím), zatímco manžel má plné právo být k smrti udřený z JEDNOHO na sedm. Připadala jsem si jak Alenka za zrcadlem.

Mužský svět je zřejmě nepřetržitá procházka rajskou zahradou. V dalším životě, je-li něco takového, se rozhodně chci narodit s náležitým příslušenstvím v kalhotách, které by mi toulky oním libosadem umožňovalo. Žel Bohu, jsem žena. Až mi bude někdy volat ženský ekvivalent přítele Rudy, budu mu muset vysvětlit, že na pivo rozhodně nemám čas, protože jsem musela přinést z Billy dvě tašky s jídlem, vyskládat je částečně do lednice a částečně na talíře, což mne tak unavilo, sedřelo a frustrovalo, že zkrátka nemohu jinak než zapadnout do lože a oddat se hlubokému, spravedlivému spánku, jakým obvykle spávají těžce fyzicky pracující po dvanáctihodinové šichtě.

P.S.: Na vysvětlenou - manžel samozřejmě tvrdí, že to celé je úplná blbost, že se rozhodně nezhroutil z prachu pod skříní a na řeči jeho rodičů mám házet bobek. Aspoň že tak.