Přidat názor k článku Napsáno životem

Podle mě záleží na tom, jak se na začátku soužití k domácnosti postaví oba partneři a od toho se pak odvíjí vše.
U nás to například funguje tak, že o většinu provozu domácnosti se starám já - od malička jsem si plánovala jak jednou povedu vlastní domácnost a nikdo (ani partner) mi do toho nebude kecat. A tak vařím, peru, žehlím, utírám prach a dělám těch tisíce úmorných činností které patří k péči o domácnost - A DĚLÁM JE RÁDA. Přesto mi spousta kamarádek tvrdí, že mi závidí mého chlapa, protože je schopný pomoct s čímkoliv (krom přebalení pokakaného miminka). Můj muž opravdu rád a ochotně pomůže s čímkoliv pokud mu řeknu nebo napíšu co chci aby udělal. Napíšu-li na lístek "Miláčku zajdi koupit ..., pak z toho uvař..., nakrm dítě, pomyj nádobí, vyluxuj, vyměň žárovku, oprav dvířka od skříňky.... Já jdu s holkama na aerobik a pak na kafe." Vím jistě, že až přijdu domů budou všechny činnosti ze seznamu uskutečněny a na mě bude čekat chlap s hrdým úsměvem a samolibou spokojeností, jak se o všechno dokázal sám postarat.
Není totiž vinou, neschopností nebo nešikovností mého muže, že se o běh naší domácnosti většinou starám já. Je to moje rozhodnutí a přístup k našemu soužití který jsem zavedla od chvíle, kdy spolu žijeme. A tak je to podle mě ve většině domácností. Je to ženská, která buď svého partnera k pomoci v domácnosti chce a nutí, nebo nechce a odhání. Problém nastává v okamžiku, kdy žena najednou změní svůj přístup a názor a chce po chlapovi aby z hodiny na hodinu kompletně změnil zvyky které v něm vypěstovala.