Přidat názor k článku Napsáno životem

Rebeko naprosto chápu. Pokaždé tak dvakrát do roka dostanu záchvat, že už fakt nemůžu, chvilku vše jakž takž klape a najednou se proberu z pohody a zjistím, že dítě řve, mě čeká hlada nádobí, ten můj si po sobě nesklidil ani rozjedený talíř z postele, všude se válí jeho noviny (samozřejmě, že večer se strhne hádka, že mezi tou haldou byly jedny, co ještě nečetl a já vše vyhodila) a já stojím a hystečím, že nezvládám, zatímco manžel si sedí v hospodě u fotbalu. Ten můj bohužel nezná ani pojem vděčnosti. Protože vede restauraci, často mu musím přijít pomoci, protože chybne personál. Do toho mám dvouleté dítě,sama pracuji , dělám čtrnáctky a zvládám (spíš nezvládám) domácnost. A pak se konečně dostanu domů a on se mě zeptá, kde má sakra košili, jakto že není ještě vyžehlená.Samozřejmě , že ho seřvu na entou a pošlu ho do čistírny, ale je to tak unavující. Někdy umí být tak milý, pozorný a kouzelný, ale v reálném životě bohužel tragédie. A tyky už je to osm let... a já si nezvykla