Přidat názor k článku Jak jsem přestala bít své dítě

Mettly, mám stejně jako ty 2 kluky - a nejsou to žádná sladká miminka, ale 6ti a 2,5letý prevíti kromě různých akcí proti týrání dětí bych z času na čas uvítala nějaké to hnutí proti týraní rodičů:-). Přesto k plácání na zadek a jiné části těla u nás několikrát týdně nedochází. Většinou si vystačíme s domluvou, prosbou nebo důrazným napomenutím. Na mladšího jsem nezvedla ruku vůbec, u staršího jsem párkrát ujela.

Ať byla situace jakákoliv, vždy jsem to považovala za vlastní selhání. Vzápětí jsem se klukovi omluvila a vysvětlila mu, proč k tomu došlo - co udělal špatně on a co já.

Fyzické tresty zcela nezavrhuji, ale měli by být opravdu, ale opravdu(!)výjimečné. Pravidelná "jedna přes zadek" nic neřeší - dítě postupně otupí, nebo bude poslouchat jen kvůli obavě z výprasku, což vede k poškozevní vzájemných vztahů (svou zkušenost z dětství tu již popisoval někdo v příspěvku výše).

Beru si příklad ze svých rodičů. Jako dítě jsem se setkala s fyzickým trestem snad 10x - na druhé straně si každý z nich pamatuji a i po 25 letech vím, za co byli (dokonce i jeden nespravedlivý).

PS: Mezi fyzické tresty nepočítám mírné, nebolestivé plácnutí po ruce či přes zadek u batolete, které opakovaně dělá něco nebezpečné či nepřípustné a slovy se mu ještě nic nedá vysvětlit.