Přidat názor k článku Myslet i na sebe není sobectví

Je nadevše jsané, že se to týká nás všech co jsme doma s dětmi, ať už více nebo méně. Nepatřím k ženám úplně izolovaným, často se scházím se spoustou kamarádek s dětmi na kafíčko nebo procházku, taky s rodinou se vídáme, manžel patří k těm vytíženým na 150%, z práce chodí večer a když dítě usne, většinou jako správně postižený informatik sedí dále u PC a pracuje. Ale když synkovi bylo 8 měsíců opravdu jsem pocítila, že nemám v tom kolotoči na sebe vůbec čas. Radikálně jsem řešila věc tak, že v sobotu dopoledne odcházím cvičit (poprvé to byla hrůza kolik svalových skupin je ochablých po roce nesportování), po cvičení si dopřeju 5 minut solária (v létě jsem se jaksi nedostala ke slunění a byla jsem bledá a samé akné kvůli hormonům), pak se trošku projdu nebo zajdu někam podívat, na kafčo, do obchodu po něčem co zajímá mně (nikoliv shánět dudlíky, oblečky na dítě, jídlo pro rodinu), jednou týdně beru u tchýně lekci klavíru a tchán mezi tím vozí miminko v kočárku a jednou v pracovním týdnu máme s manželem naplánované rodinné odpoledne kdy jsme všichni spolu a děláme cokoliv, hlavně jde o to, že alespoň jednou za týden příjde manžel domů včas a už na práci nesáhne. Celý čas "jen pro mně" zabere maximálně 4 hodiny týdně, což rozhodně není zanedbávání dítěte a vůbec nemám z toho špatné svědomí. Všechno jsme si to ale museli doslova nařídit do plánu, stejně jako je nařízeno v plánu krmení, koupání, přebalování, stříhání nehtíčků, příprava stravy miminku, praní, vaření, žehlení, luxování, lékařské prohlídky.... však to znáte, prostě co se nenaplánuje, to není.