Přidat názor k článku Napsáno životem

Problém je v tom, že my patříme k té generaci, kterou vychovávaly stejné maminky, jako naše muže. Takže většina z nás byla vychovávána k modelu, který Monty popsala v článku. A myslím si, že spousta žen, alespoň v počátku soužití s manželem, se chovala stejně jako předtím tchýně. Takže muži ani nedošlo, že by se mělo něco měnit. Jenže pak přišly komplikace - děti, víc práce, ta vášeň nám taky vyprchává - a ženská najednou zjistí, že za to, co dává, vlastně nic nedostane. A začne měnit zaběhaný systém. A to jde, po pár letech vztahu, hodně ztuha.

Já jsem třeba měla velkou výhodu, že můj muž (myslím, že patřičně svojí maminkou rozmazlený) po návratu z vojny nebydlel s rodiči, ale musel se starat sám o sebe. Takže se to naučil, tedy kromě vaření, ale on stejně nejradši buřty a klobásy. My jsme spolu dost douho chodili, než jsem se k němu nastěhovala, a pak jsme oba měli taková zaměstnání, že jsme se vídali vlastně jen o víkendech, takže k žádnému starání z mojí strany ani nemohlo dojít. Takže já mám muže, který bez problémů udělá, o co ho požádám,některé věci už si zautomatizoval. Asi máme i kliku, že oba máme poměrně vysokou toleranci k bordelu doma (tedy uznávám, že já menší) a péči o domácnost se ulehčujeme, jak to jde (tedy nežehlíme, máme sušičku, byt je tak trochu holobyt, okna myjeme jednou za rok, teď si budeme opatřovat paní na úklid, která jednou za týden nebo čtrnáct dní vytře, utře prach a umyje záchod a koupelnu).