Přidat názor k článku O lidské důstojnosti

Vacerko,
a víš, jak to bylo dál? Ten pan docent se z centra Prahy přesunul do ještě lukrativnějšího centra Prahy a od svých pacientek vybírá tisícové částky. Ne za léčbu, tu hradí pojišťovna, ale za tu čest, že jej smí v těch exkluzívních prostorách navštěvovat.

Já jsem k tomuhle panu doktorovi coby závodnímu gynekologovi kdysi také patřila. Tykání bylo samozřejmostí, po vyšetření mě vždy bodře poplácal po stehnech a pronesl cosi rozšafného o partnerovi. Jednou, když mi psal recept na antikoncepci, se zeptal, zda si ji vyzednu dole v lékárně. Po mé kladné odpovědi na recept připsal Acylpyrin s tím, že na něj něco leze a ať mu to "vyzvednu a hodim nahóru".

Musím se přiznat, že mi to tehdy nijak zvlášť nevadilo. Odehrávalo se to v druhé polovině 80. let, kdy se ve společnosti děly podstatně horší věci. Tohle jsem brala jako jakýsi folklór a pana docenta jako celkem neškodného dědu, ze kterého jsem sice blahem bez sebe nebyla, ale který byl pořád lepší než soudružka doktorka z polikliniky pro vysokoškoláky, která na mě při jedné (a poslední) návštěvě docela sprostě křičela.

Jenže jsem si všimla jedné věci. Zatímco čekárny ostatních lékařek zely prázdnotou, u pana docenta bylo vždy nabito a čekající postarší dámy se jenjen natřásaly, aby s panem docentem mohly prohodit pár slov. Takže pochybuji, že by svůj přístup nějak změnil - nemá k tomu asi žádný důvod, neboť klientelu má.

Poté, co bylo možné si lékaře vybrat, jsem k němu ještě chvíli chodila. Poslední kapkou do poháru mé trpělivosti byl ale způsob, jakým mi při jedné návštěvě změřil tlak. Chytil mě za zápěstí, hluboce se zamyslel a do karty napsal 120/80. Takže příště jsem už zaklepala u těch lékařek, které tam měly věčně prázdno, a nelituji. Ordinace mezitím prošly rekonstrukcí, takže jsem měla konečně po letech možnost poznat, co to je soukromí a docela obyčejné, ale lidské zacházení.