Přidat názor k článku 5 největších chyb v komunikaci s dětmi: Předpokládání

Blanimour ,myslím, že jsem napsala, že jsme o ni měli opravdové starosti, rozhodně jsme to nepodceňovali. Smajlík jsem napsala, protože už je to za námi.
Já si ze svého dětství pamatuji mnoho, vím, že jsem vnímala nepodstatné (dnes) problémy podobně dramaticky, dospívání rozhodně není procházka růžovou zahradou, ale slyšet od dítěte, které ví, že je na všech stranách velice milováno, které nikdy nepotkalo smrt, vážnou nemoc, nebo chudobu, že se mu nechce žít, je pro mě opravdu silná káva. Nevěděla jsem jak vůbec reagovat,až takhle jsem to v pubertě nikdy necítila. Podle mě může být člověk hodně nešťastný, ale vyslovovat takové věty pro mě znamená neúctu k životu i lidem kolem nás. Přestože je Domi má nevlastní, tak mi na ní hodně záleží a máme naštěstí tak blízký vztah, že jsme si o tom promluvily, neměla jsem problém jí říct svůj názor.
I když se trápíme, tak pokud netrpím chronickou depresí, měla bych už mít se svým smutkem ohled i na blízké okolí.Já vím, že ve dvanácti je člověk ještě dítě, které je právě v tomto věku soustředěno jen samo na sebe, ale prostě se mi nelíbilo, aby se tolik zabývala jen vlastním trápením a patlala se v tom.
Kdyby jí někdo ubližoval, snažila bych se jí pomoct, ale jí se stalo jen to,že první kluk, který se jí líbil postoupil na gympl. Radši jsem jí povyprávěla o mých milostných tragédiích :-).Mám totiž za to, že náctiletí bohužel snadno podlehnou tomu, že něco zlého se děje jen jim. Nechat ji v tom, že se zbořil svět, jen proto, že to má pubertu? Na tohle nehraju.Ať si popláče, ale ať nemučí sebe a nás týdny a týdny.
I když to zní blbě, každé trápení nás posune kus dopředu. Dnes je z Domi mnohem sebevědomější bytůstka, která už se nebere tak vážně a o to jde ne?
Já se prostě radši směju než pláču a chtěla bych, aby tak uvažovaly i mé děti, vlastní i nevlastní.