5 největších chyb v komunikaci s dětmi: Předpokládání

Oproti nevyžádaným radám a vysvětlování se předpokládání děje "tiše v naší hlavě". Nejčastěji je pak doprovázeno myšlenkou nebo sdělením: "No, já jsem ale myslel(a)..." nebo "Je snad přece jasné, že...". Jak často býváme zklamáni, když chování dítěte nebo partnera neodpovídá našim představám!

Dotyčný, který nás "zklamal", pak bývá často považován za hloupého či nekompetentního (kolik je ti let, že ještě nevíš, že si máš sundat čepici, když vejdeš do místnosti?), nebo si dokonce myslíme, že "nám to dělá schválně".

Předpokládání je založeno na domněnce, že jisté věci jsou jasné a není třeba o nich komunikovat. To je ale mylná domněnka! Proč uštvaná maminka naříká: "No ale já jsem si myslela, že mi pomůžete aspoň s prádlem, když máme jet na chalupu," místo aby jednoduše a přímočaře požádala: "Prosím vás děti, seberte a poskládejte prádlo, ať stihneme jet na chalupu včas."

Zatímco v asertivitě jde o to jít si za svým, ale nechat druhé okolo "žít podle svého", v "klasické" komunikaci, na kterou je většina z nás zvyklá, jde totiž většinou o prosazení svého na úkor někoho druhého. A předpokládání je jen další mechanismus, jak v dítěti (partnerovi, kolegovi...) vyvolat špatné pocity, že se nechová, jak my si přejeme nebo představujeme. Výrok: "Ale to se přece nedělá!" má v podtextu: "Jestli to nevíš, jsi hloupý."

Dát předem pravidla.

Lepší než "předpokládat", a pak být opakovaně zklamaný, protože "do hlavy nám nikdo nevidí", je dát dětem pravidla. Čtrnáctiletá Maruška si např. chce vzít do školy v přírodě mobil, přestože speciálně mobily není doporučeno s sebou brát. Pokud předpokládáme, že nakonec "dostane rozum" a mobil nechá doma a v hlavě si případně dokonce spřádáme sankci, jak jí třeba zatrhneme kapesné, pokud jí ho tam někdo ukradne, tvrdím, že škodíme sobě i jí. Lze to ale například ošetřit takto: "Dobře, bereš si ho s sebou na vlastní riziko. Pokud tam o něj jakkoliv přijdeš, nový nedostaneš. Můžeš si ho pak koupit z vlastního kapesného." To je fér a dítě má navíc možnost samo se rozhodnout a zvážit i důsledky.

Uvedu ještě několik praktických domácích pravidel, která mohou být inspirující:

Pravidlo 1.: Školní povinnosti mají přednost před domácími pracemi. To znamená, že když má Honzík moc úkolů a učení, je zproštěn např. povinnosti utřít po večeři nádobí. (V takovém případě pak ale není fér vzdychat: "Ale já jsem myslela, že to nádobí přece jen utřeš.")

Pravidlo 2.: Hraní není omluvou za neplnění domácích povinností, škola ano. Například, když Markétka kvůli hraní nevynese koš, je to špatně, když proto, že má moc úkolů, je to prominuto.

Pravidlo 3.: Při sporech rozhodne dospělý. Nebudete-li se například se svým "puberťákem" moci dohodnout, máte jako dospělý právo veta a raději nepředpokládejte, že on sám nakonec "přece musí pochopit", že pravdu máte vy. Věřte, že nemusí...

Všichni si jistě přejeme, aby z našich dětí byli jednou spokojení a zodpovědní dospělí. Stanovováním pravidel a hlídáním vlastních předpokladů jim to můžeme hodně usnadnit. Pravidla jsou nesmírně důležitá, ale fungují, jen když jsou stanovena předem. Rozhodně není dobré dát "pravidlo", když už je vlastně trestem: "Taaak, protože sis zničil autíčko, nedostaneš kapesné." Ale je dobré mít pravidlo: "Pokud si vlastní nedbalostí zničíš hračku, novou nedostaneš." Je dobré doplňovat nová pravidla podle toho, jak děti rostou, i jak rostou naše nároky a jak se vyvíjí naše domácí soužití.

Jak zatočit s předpoklady

Nedávno jedna paní odcházela z mého dvoudenního kurzu s objevem: "Aha, tak jsem zjistila, že nejlepší je nic si o ničem nemyslet a na všechno se jako blbec zeptat!" Ano, i takhle může znít "návod" jak zatočit s předpoklady. Rozhodně ale přemýšlejme o sobě, o svých cílech, i o tom, jaký chceme mít vztah se svými dětmi, ale nepředpokládejme (čili nemysleme si), že se děti budou nějakým určitým způsobem chovat. V tom je musíme vést a neustále jim věci opakovat, žádat, stanovovat pravidla.

Autorka vede kurzy komunikačních dovedností a osobního rozvoje.