Všechno je trochu složitější

Co se dětí týče: Když dítě tři roky učím, že má odpovídat na pozdrav, tak opravdu předpokládám, že to má vědět. A já osobně bych v upozornění: "Támhle jde paní sousedka, tak jí nezapomeň pozdravit." chápala s podtextem: asi jsem hloupá, když mi musí připomínat, že mám zdravit.

U dospělých je to kapitola sama pro sebe. Uznávám, že bych měla život zřejmě snadnější, kdybych si vždycky o všechno řekla a nepředpokládala, že partner ví, co chci. Ovšem nejsem si jistá, jestli bych z takové pomoci měla radost. Ona, žádost o pomoc s sebou zároveň nese snížení hodnoty.
Uvedu příklad: Maminka má plné ruce práce s přípravou večeře, snaží se, aby se nic nepřipálilo, aby nenechala po vaření kuchyň ve stavu jako po výbuchu, aby jídlo nevystydlo dřív, než ho dá na stůl. Požádá ostatní členy rodiny, aby dali na stůl příbory a pití. Ostatní pomohou, ale proč? Kdyby pomohli sami od sebe, maminka by věděla, všímají si, že mám spoustu práce, mají mě rádi, zasloužím si pomoc. Když si musí o pomoc říct, maminka svou práci nezvládá - je pomalá, nešikovná, no tak jí tedy holt pomůžeme, co se dá dělat.
Nevím, jak vy, ale já jsem na tenhle rozdíl dost citlivá.