10.10.2006 11:19:34 Klarchen
Re: Všechno je trochu složitější
Radko, děti nemám, ale v tom co píšete poznávám svoji mámu...už doma teda nebydlím, ale taky měla vždycky pocit, že když si o pomoc musí říct, už to není ono a navíc, když se někdo u pomoci ksichtí, tak na to už se vůbec nemusí přece dívat, nebo pořád si stěžuje, že táta jí neumí dávat dárky (jakože se neumí strefit do toho, čím jí udělá radost) ale, že by mu řekla co chce - to už by podle ní zase nebylo ono....tak holt 20 let dostává stále dárky, ze kterých nemá radost, jednou za čas se hystericky zhroutí, jak jí doma nikdo nepomáhá....a když s ní o tom mluvím, tak to moc k ničemu nevede (je to asi fakt způspbený určitým stylem výchovy), ale zase je to výhoda pro mě, že se z toho dokážu poučit (i když určitě ne ve všem:) ) a zatím v partnerském soužití se snažím doměnky si nedělat, nepředpokládat, snad se díky tomu budu v životě míň trápit....
Odpovědět