Přidat názor k článku Krátká úvaha o "hnědých" dětech

To je sice pěkné, že rasy neexistují, ale ty kulturní a kolikrát i jen vizuální rozdíly jsou výrazné natolik, že to většině lidí stačí.

Já v dětství mockrát dostala "na budku" fyzicky i verbálně jen proto, že jsem Židovka (je to vidět a ani se s tím nijak netajím), často od lidí, kteří o mě kolikrát ani nic jiného nevěděli.


Máme teď s manželem zažádáno o pěstounskou péči a vzhledem k tomu, že žijeme pár desítek metrů od kolonie značně nepřizpůsobivých Romů, jsme se rozhodli, že romské dítě ne - celkem s těžkým srdcem, protože jinak by to pro nás problém nebyl, ale vyhlídka, že naše dítě bude pro širší okolí ne konkrétní člověk, ale další "cikán od nádraží", tedy zaškatulkováno, než bys řekl švec.... A ano, bojíme se, že by "šlo za Cikány", jak psala autorka článku, ale nevidím v tom rasismus, pro mě má tato věta ten obsah, že se bude od puberty povalovat přes dvůr na schodech s pivem a cigaretama a po večerech "smejčit" po obci a kolem autobusáku - tedy otázka stylu života, identifikace se skupinou - a asi i jednoduchá cesta, když tam bylo i tak opakovaně "zařazeno". Plavat proti proudu je fuška.

Myslím, že je to reálné, já se při studiu, kdy jsem měla problémů kvůli "rase" nejvíc, taky táhla za dalšími etnickými Židy, i když jsme třeba měli jiné zájmy - kromě toho, že to bylo bezpečné, pro mě jednoduché, neměli kvůli mě problémy, spoustu věcí jsme si nemuseli vysvětlovat, něco jako "duše národa" nebo chcete-li kulturní povědomí či kolektivní paměť asi existuje.