Krátká úvaha o "hnědých" dětech

S manželem máme v adopci milého a po všech stránkách úžasného romského chlapce - jeho přístup k životu nás inspiruje a každý den s ním je jako právě objevený poklad. O dopadu ústavního pobytu a genetického dědictví přijatého dítěte na něj a na naši rodinu jsme předem uvažovali, o souvislosti specifických "mozkových" genů a jeho etnického původu nikoliv. Ano, my dva jsme o tom nemuseli uvažovat, a tím pádem jsme zaujatí. Ovšem stejně "zaujatá" je řada mezinárodně uznávaných sociologů, antropologů a jiných společenských vědců, včetně A. Giddense a většiny akademiků v Severní Americe nebo v Británii. Jasně píší, že žádná vlastnost kromě těch vzhledových a povrchních se nedá připsat nějaké etnické skupině na bázi "společných" genů.

Vliv "genetického materiálu"

Vliv genů na chování člověka je prokázán (otázkou zůstává, nakolik se dá ovlivnit výchovou) a mnoho dětí v ústavech nepochází ze zrovna společensky "nejpřijatelnějšího" genetického materiálu. Jedná se ale o genetiku jednotlivých rodin s tím, že např. sklony k agresivitě jsou rovnoměrně rozložené mezi všemi etnickými skupinami. I kdybychom naivně pominuli všechny důkazy o tom, že chování, které se v jedné skupině projevuje více než v jiné, je determinováno podobnou socializací spolu se vztahy k okolí a ne nějakým skupinovým genetickým vybavením (viz např. proměny jednoho národa v poměrně krátkém časovém úseku), někdy bývá těžké vymezit, kdo k jakému etniku vlastně patří a proč. O Romech a poloromských dětech se často hovoří, jakoby všichni ve své krvi nosili např. stejný podíl indických předků. Přitom "Rom, "co se genetiky a předků týče, je opravdu hodně široký pojem. Naopak třeba mezi dosti "podobnými" Židy z téže "genetické" podskupiny se vyskytuje celá škála velmi odlišných kultur (a rozhodně ne všichni jsou tzv. přizpůsobiví). Samotný fakt, že je někdo původem Žid nebo Rom, mi o něm nenapoví vůbec nic.

Vliv širší společnosti

Ovšem rodinná i širší společnost, v níž členové nějaké pomyslné skupiny vyrůstají, mívá zásadní vliv na to, jak se budou chovat. Výborný příklad poskytují etniční Korejci. Zatímco v Americe od průměrného korejského žáka každý očekává, že vystuduje univerzitu (Korejci jsou v USA považováni za stejně "příkladně přizpůsobivou" menšinu jako Japonci), v Japonsku mají Korejci statisticky podstatně horší výsledky IQ testů a známky ve škole než etničtí Japonci. Členové jedné, poměrně přesně vymezené etnické skupiny se od sebe zásadně liší podle toho, jaké mají v dané zemi možnosti, čili nakolik je diskriminují většinové postoje. U romských dětí v České republice jsem zaznamenala mj. dvě věci: romské děti se například ve školní kázni většinou neliší od neromských spolužáků, zvlášť sledujeme-li etnicky smíšenou třídu dětí z podobných socioekonomických podmínek. Zato přístup lidí jiných (než romských) etnik k romským dětem často odlišný je. Výskyt a vliv vědomých i nevědomých předsudků ve vztahu k menšinám společenské vědy jednoznačně a opakovaně prokazují.

Řada neromských pěstounských rodin bohužel děti dále zatěžuje svými otevřenými i skrytějšími postoji k Romům jako k méněcenné etnické skupině. Nevím, jestli si příslušník většiny dokáže představit pohlcující pocit ponížení, který většina Romů prožívá, když někdo odsuzuje tuto etnickou skupinu. Myslím, že u přijatého dítěte stačí, vycítí-li, že rodiče nijak nenadchl jeho zájem o romštinu, nebo že se pěstouni bojí že "uteče k Cikánům. "Věřím, že tento pocit může být pro psychiku dítěte nebezpečnější než jakékoliv geny. Děti si mohou najít dobrou či špatnou partu romských i neromských vrstevníků. Podceňovat destruktivní tendence, které mohou plynout z onoho pocitu ponížení, ale opravdu nedoporučuji.