Přidat názor k článku Krátká úvaha o "hnědých" dětech

Můj kolega z práce adoptoval dvě romské děti. Vychoval je a dal jim všechno, co člověk svým dětem může dát. Děti byly do puberty naprosto bezproblémové, pak se ale připojily k místní romské komunitě, odešly z domu a začaly žít úplně jiným životem - bez perspektivy, bez úcty k čemukoli, nepracovaly, potloukaly se, kradly. Občas přišly "domů k rodičům", ale pouze za tím účelem, aby odtud odnesly věci které by se daly zpeněžit. Jednu z takovýchto návštěv pak kolega se ženou nepřežili. Děti přišly se svými partnery a rodiče brutálním způsobem zavraždili. Konec jedné rodiny.
Já jsem se narodila na vesnici na Moravě, v naší vsi nebyl jediný rom/cikán/nepřizpůsobivý spoluobčan. Vyrostla jsem v přesvědčení, že jsou si všichni rovni, že rasismus je pro mne něco nepřípustného, že všechny ty špatné věci se jenom říkají... můj manžel pochází z města, kde je 30% občanů tmavé pleti. Poučení, které si odnesl už ze školky, je "život je boj"; na základní škole měli ve třídě romské spolužáky o 3 roky starší, protože neustále propadali. Tito chlapci byli taky fyzicky mnohem silnější a dávali to znát. Manžel několikrát skončil v nemocnici, při jednom z těchto incidentů měl 3 zlomená žebra, zmlátili ho přímo na ulici, kolem chodili lidé a tvářili se že nevidí... útočníci nebyli nijak potrestáni, protože kdyby se někdo odvážil na ně poslat policii, skončí s podříznutým krkem v příkopu. Své "hodnější" tmavé spolužáky ze základky občas manžel potká. Pamatují si jej, on je taky, ale zabřednout hovor s nimi nemůže... protože ví (a už se to stalo), že jakmile se s nimi začne bavit, zazvoní druhý den u dveří a budou se dožadovat půjčení peněz (když je ten bílý kamarád); pokud odmítne, dojde na fyzické násilí, buď namíření přímo na manžela, nebo na naše děti cestou ze školy.
Bratr je zástupcem ředitele v jedné středně velké firmě. Má na starosti mimojiné i přijímání nových zaměstnanců. Většina míst jsou jednodušší dělnické pozice, na které není potřeba moc kvalifikace, takže přijímá i Romy, kteří nemají lepší vzdělání. Zkušenost je jasná: naprostá neschopnost romských zaměstnanců zařadit se do pracovního procesu, po výplatě se už neukážou.
Bratrancův švagr jednou v jedenáct v noci napomenul skupinku romských dětí, která rušila noční klid v jeho ulici. Do půl hodiny u něj zvonila policie s matkou dotyčných dětí, která na něj podala udání, že se před dětmi obnažoval, ohrožoval jejich mravní vývoj (co dělaly v jedenáct hodiny na ulici? to nikoho nezajímalo) a děti vše odkývaly. Dotyčný švagr má tedy zápis na policii.
Stále se snažím hledat v tom nějaká pozitiva... vždyť jsme si všichni rovni... ale po zkušenostech prostě docházím k přesvědčení, že nemůžete kázat o rasismu, dokud vám život neukáže. Mít krásné ideály o rovnosti všech lidí je tak snadné, když vám ještě nikdy nenapadli syna/manžela, neokradli maminku/kolegu...