Přidat názor k článku O dědovi

Ahoj Katko,

Tvůj příspěvek se trefil do něčeho, co bohužel právě dosti bolestně prožívám. Vím, že jsi asi nechtěla být agresivní, ale bezděky z toho, co říkáš, slyším: jestliže někdo dá svého dědečka do ústavu, je to člověk, se kterým není něco v pořádku, a jestliže jsem předtím měla o něm dobré mínění, jsem teď zklamaná.
Nevím, jestli ses někdy dostala do situace, kdy by někdo z Tvých blízkých byl zcela odkázán na Tvoji pomoc. Kdy by se bez Tebe nenajedl, neumyl, neoblékl, stěží si došel záchod. Kdy bys musela být s ním čtyřiadvacet hodin denně, a pokud bys nemohla Ty, musela by sis za sebe sehnat náhradu. Pokud jsi nic takového nezažila, přeju Ti, aby tomu tak bylo i nadále. Pokud zažila, je mi to moc líto. V tom případě jsi ale jistě musela řešit dilema vlastních hranic. Kolik vlastně vydržím? Kdy ještě aspoň trochu můžu a kdy to už opravdu, ale DOOPRAVDY nejde? A nešlo by to přece jenom ještě trošku? Kolik mám lidí, kteří mi jsou schopni a ochotni pomoct? Péče o bezmocného člověka totiž NENÍ práce pro jednoho. I na dva je to často moc. Byli bychom schopni kvůli dědovi nebo babičce odejít z práce a starat se o ně ve dne i v noci? Nebo bychom zvážili své síly, spočítali ostatní, kteří nás také potřebují, a s těžkým srdcem volili ústavní péči s tím, že se budeme střídat tak, aby každý nebo skoro každý den zaskočil někdo z rodiny na chvíli na návštěvu?
My jsme volili tu druhou možnost. Nebylo to s lehkým srdcem, to mi věř. Často mám výčitky, že by se dalo dělat víc. Občas se vrátím domů od dědečka v půl deváté večer a jsem tak utahaná, že padnu rovnou do postele. A obdivuji lidi, kteří se v takové situaci dokážou postarat o toho, koho mají rádi, a věnovat mu tu čtyřiadvacetihodinovou péči, protože já na to prostě nemám a vím to.

A tak tě prosím: NEODSUZUJ, soudila bys něco, o čem nemůžeš nic vědět, ani kdybys sama nedejbože někdy byla v podobné situaci. Každý jsme jiný, každý žijeme v jiných podmínkách. Po zkušenostech, které mám, bych se nikdy neodvážila kohokoli soudit za to, že se v dané situaci rozhodl pro ústavní péči. Třeba to udělal těsně před tím, než by se zhroutil, protože tím by nepomohl ani svému blízkému, ani sobě. A podle Magdiných krásných, citlivých slov o její rodině jsem přesvědčená, že i oni vyčerpali napřed všechny možnosti (i své síly), než se rozhodli tak, jak se rozhodli.