O dědovi

A nezáleží ani tolik na tom, zda jsou z rodiny či jsou z té početnější skupiny na druhé straně. Tak nějak jsem poznala dědu.

Začalo to vlastně mým sluněním se na lavičce před jedním starým pražským činžákem a Jakubovým ujišťováním, že za chvilku je zpátky. Nechápala jsem tak moc, proč nechce, abych jej doprovázela při návštěvě dědy. Když náš vztah pokročil a hlavně naše randění se posunula do zimních měsíců, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Nesměle jsem navrhla, že znám staré lidi a myslím, že si k nim dokážu najít cestičku. "To ale neznáš našeho dědu!" Jakubův zelený obličej mě zarážel. Při vstupu do hlavních dveří, jsem pochopila. Jeho nadmíru čistotná povaha a dědovo království, to byl rozpor, který nemohlo překonat nic. Snad jen to, že se navzájem ty dva světy tolerovaly.

Nebudu Vás napínat, prostě si představte byt, ve kterém dvacet let hospodaří muž. Se vším všudy, se svými koníčky (psi, rybičky, ptáčci, králík, nítěnky pod kapajícím kohoutkem), myslivecké či lovecké věci visí na každé skobičce, všude tisíce psích lákadel na hraní a uklizeno tak akorát pro pánské oko. Stůl bez věcí, bez drobků, ale tak matná vrstva, že chápete bílé rukávy Vaší halenky, které se bojí a třesou, že se opřete. Čistý ručník u umyvadla, ale přitom ruce, které týden cítíte ztuchlinou, která nelze vymýt ani tím nejluxusnějším mýdlem. Židle s podsedákem, na kterém mělo výsadu sedět X-generací zdejší psí smečky - dědovy chlouby. Jeho chovná stanice jezevčíků. A mohla bych pokračovat tisíci jiných důkazů. To hlavní, ale přišlo poté.

Uvnitř tohoto království stál mužíček, který se šibalsky usmíval a v tom úsměvu bylo:" To je můj Karlštejn, to je mé panství, to koukáte." Může to znít divně, ale tento typ muže pro mne vždy bude oním dobyvatelem, který si získá mou přízeň. Stalo se. Nedokázala jsem být otupělá k dědovu božskému provedení jeho minibytečkem a s úžasem jsem tu stála ne před všemi jeho historkami a scénami, které si muset prožít a přežít, ale hlavně před oním člověkem. Ještě jsem neměla možnost setkat se s člověkem, který by tak vyzařoval spokojenost se svým jednáním, se svými postoji, se sebou samým, s celým světem. Děda tak žil a choval se i k druhým. Nezastírám, že rád poradil, občas až moc a nejhorší bylo, že vždy měl i kus té své pravdy. Každopádně od tohoto dne mi přibyl další člen rodiny.

Co na tom, že až později jsme zjistila, že vlastně o pokrevního dědečka nejde, že pouze žil s Jakubovou babičkou (coby svou čtvrtou ženou) na hromádce.

Do rodiny patřil snad vlastněji, než kdy nějaký vlastní dědeček patřil. Nikdo o tom nepochyboval. Děda se účastnil všech rodinných oslav, vánoc, děda byl děda. Vědělo se, že dorazí z batohem na zádech ve svém nejlepším mysliveckém obleku, čisté košili, vyholen, navoněn Pitralonem, vše na svém místě i zubní protéza. Během oběda o dvanácti chodech, kdy celá početná rodina postupně odpadávala, si děda u prvního vyndal zuby zpět do kapesníku a jedl po svém. Při chodu posledním sedíc u stolu sám, porozepnul pásek, ale vždy to byl strávník k pohledání. Až si člověk říkal, že ten hubený a všetečný dědoušek, to musí dávat do kapes. Nedával, alespoň zprvu ne (až později si nechával pro svou jezevčici Astičku na přilepšenou).

Jeho dárky byly vždy záhadou pro nás všechny. Nikdo nevěděl, kde děda bere inspiraci, ale jisté bylo jedno. Každý byl obdarovaný, každý sobě vlastním dárkem. Co na tom, že jsem dostala padesát let staré rukavice po nějaké nebožce babičce, ale krásné byly. Už jen tím, s jakou radostí je děda dával.

Asi vždy si budu pamatovat návštěvy Jakuba u dědy. Bylo jasné, že jejich četnost se rozjížděla do kolotoče, který zprvu vypadal velice nevinně, ale jehož obrátky byly rok od roku rychlejší a na konci… To snad ani nemusím říkat, děda by určitě nechtěl, aby se na něj vzpomínalo s nostalgií.

A tak raději vzpomenu, jak Jakub přicházíval z práce v tom nej ..obleku, který jeho tehdejší práce vyžadovala, s kravatou a děda už čekal, nažhaven se stovkou pokroucených hřebíků v zrezivělé plechovce a dekou, která se měla přitlouct na okénko v koupelně pro zateplení. Nechápala jsem, ale přitlučena byla. Jakubem. Jeho přístup k dědovi byl něčím výjimečným. Cokoli děda vymyslel, bylo svaté. A tak chodili líčit krvavou stopu pro Astičku do parku (mimochodem krev od řezníka stará tak, že vypadali, jak když pašují měsíce starou mrtvolu). Přitloukali v bytě tisíce skobiček, skob a hřebů, dělali trezor na zbraně tak důkladně, že jediný, kdo se do něj opravdu nemohl dostat, byl děda a Jakub. Vyráběli výběhy pro štěňata Astičky, vymýšleli zlepšováky (víte, co je nejlepší útok proti střevním problémům- deset balení chipsů , deset hořkých čokolád a zapíjet po doušcích Poděbradkou). V tom všem byl Jakub tím, kdo naslouchal, kdo se nechal šíbovat. Děda byl nadšen, a myslím, že tušil konečnost svých plánů. Jak jinak by se tak graciézně dokázal během chvíle zbavit své vlády a nechat nad sebou převzít vládu. Věděl to. Tušil, že mu nic jiného nezbývá. Jen málokdo si to ale dokáže přiznat, jen málokdo přijme.

Během chvilky nám po dědovi zbyl byt plný jeho života, ale už nedýchal tou energií co dřív. Jen tak smutně zel prázdnotou. A přesto i tehdy se Kuba ještě párkrát s dědovým "duchem"zasmál. Určitě tehdy, když ze světlíku vytáhl šňůru s kostrou bažanta (inu děda ho nechal po myslivecku uležet a zapomněl). Určitě tehdy, když nacházel larvy molů pod všemi věcmi i pod právě odšroubovaným lustrem nebo když se snažil najít a podarovat nějakého sběratele, všemi těmi sbírkami, co jich jen děda měl. To vše byl děda.

I když jsem za ním byla na jedné z posledních návštěv v ústavu, byl to děda. Říkala jsem mu:" Dědo, kouká po Vás támhleta paní, asi něco chce." "Ale to je Nováčková, ta nic nechce. Ta se na mě lepí jako štěnice celou dobu," a šibalsky zamrkal levým okem.

Docela jsem paní Nováčkové rozuměla. Děda je děda….Pořád, stále, i dnes…