Re: Ústav - nikdy!!!

Ájo,
nezlob se na mě, ale dát "někoho" do ústavu v dnešní době podle mě morální ostuda je a velká v tom plně souhlasím s Katkou.
Já jsem podobnou situaci zažila před několika lety a to ve vztahu dědeček-vnučka. Můj dědeček si ve věku 83 let po pádu ze schodů zlomil nohu v krčku v kyčli. Že se musí operovat jsem rozvětvenou rodinu přesvědčila velmi snadno, na pooperačním se u něj rodina vzorně střídala, pak byl dědeček propuštěn domů a nevím pořádně, co se stalo, v té době se mně narodilo dítě, tak jsem toho měla víc než dost, navíc prarodiče bydleli cca 100 km od nás. Jaké bylo mé zděšení, když mně tatínek povídal, že babičce sehnali byt a dědečka dali do LDNky, ale prý se tam má dobře a nemám ho navštěvovat. Nějak se mně to nezdálo a tak jsem domluvila dědečkovu návštěvu a najednou jsem se začala dozvídat prý už přestal úplně chodit, má zavedenou cévku na moč, potřebuje jednorázové pleny a navíc se u něj projevila demence takže nikoho nepoznává, nekomunikuje. Prostě vzít si ho domů nepřipadá k úvaze. Řekla jsem dost a trvala na tom, že ho chci vidět, připravila jsem jednu místnost s příslušenstvím, sehnala elektrický vozík a jelo se pro dědečka. Přijel ve stavu, že bych někomu nafackovala, hnijící proleženina, neschopnost pohybu.... Co bylo však nejhorší dědeček mluvil, ale jen se mnou, v přítomnosti ostatních nasazoval strnulý výraz. Všechno si pamatoval, pane bože, jak jemu to myslelo. Nejhorší byly okamžiky, kdy mně vypravoval, jak je ráno mladíci na civilce převlékali, že počítal rány do hlavy, jak s nimi mlátili hlavou o zeď, aby se jich brzy zbavili...
Bohužel byla to pravda.
Co následovalo? Přijetí dvou ošetřovatelek (pro dědečka bylo bohužel naprosto nepřijatelné, abychom ho fyzicky ošetřovali sami, měl svou hrdost a radši by jinak šel zpátky do ústavu), zakoupení patřičných pomůcek... Hlavní však bylo vysvětlit dědečkovi, že z té postele vstane. Nastala velmi bolestivá rehabilitace, přes nesouhlas celé rodiny, proč chudáka dědečka trápím, jsem trvala na svém. Sháněla jsem zkušenosti, nutila specialisty vymýšlet to nejlepší. Cévka byla vyndána po měsíci, s proleženinou jsme bojovali 3 v té době dědeček začal sám používat elektrické křeslo a síly se mu kvapem vracely. Nadšen pokrokem pustil se ještě intenzivněji do cvičení (fakt je, že jeho železnou vůli a zabejčilost jsem z rodiny zdědila já a to mu zachránilo život), naše nejmladší v té době začala lézt a vypuknul další souboj, kdo se první postaví. Zvítězila malá, ale jen o chlup a to díky tomu, že začala chodit v devíti měsících. Takže přibližně po 10 měsících dědeček začal být zase soběstačný. Největším dědečkovým přáním bylo tak se ukázat babičce. Babička dědečka celou dobu nenavštívila, protože každá návštěva v ústavu pro ni byla velmi stresující, dědečka velmi milovala, provdala se za něj v 21 letech a celý život žili jeden pro druhého (měli 3 děti), v tom jsem i já ji podporovala (dědeček souhlasil, nechtěl, aby ho babička v tom špatném stavu viděla), bála jsem se, aby nešlo o přechodné zlepšení a babička dědečka neztratila vlastně dvakrát.
Zkrátím to, přibližně za rok zazvonil u dveří bytu babičky dobře oblečený elegantní muž s šedesáti růžemi.
Co dodat závěrem? Od té doby uběhlo pět let. A dědeček? Nedávno se mně protáhlo jednání a po příjezdu domů jsem našla dědečka, jak prohliží, zda se naše skladnice neflinkají.(ano, zní v tom hrdost, na svého dědečka jsem totiž velmi hrdá a velmi si ho vážím)