Přidat názor k článku Člověk má dělat to, nač má sílu

Velice mi to připomíná naši situaci. Už v porodnici nejméně spal a doma pak bez přestávky proplakal první noci. na rady, ať si klidně zdřímnu přes den s ním, jsem už byla alergická, protože to, jednoduše řečeno, nešlo. On spal po pěti až dvaceti minutách, takže když už jsem si lehla s ním a náhodou usnula, tak se zrovna probral a pro mě pak bylo doslova mučení zase otevřít oči a pokračovat... Musím přiznat, že jsem se z toho po čase zhroutila a skončila na práškách. Taky jsme na to s partnerem byli sami. Nejvíc mi pomohl VAK. Když byl v něm a pohybovala jsem se u toho, tak NEPLAKAL. Za čas jsem měla bolavá záda a skvělou fyzičku a kila navíc mně ani náhodou nehrozila. V noci jsme se s partnerem střídali v nošení po třech hodinách. Vak jsme s sebou nosili všude, i na kontroly k lékařům. Teď jsou mu tři roky a je z něj úplně normální, šikovné dítě, jen je možná trochu citlivější, než ostatní, a pořád spí o něco méně než jeho vrstevníci.
Tímto jsem Vám chtěla dodat odvahu a odhodlání ještě chvilku vydržet, ono se to opravdu bude po trošičkách zlepšovat, až si najednou uvědomíte, že to nejhorší už máte za sebou. Držím palce!