Člověk má dělat to, nač má sílu

Jsme mladí manželé z Moravy (jako děti prý hodní, klidní), kterým se 9 měsíců po svatbě narodil krásný zdravý syn. Těhotenství pohodové, chodila jsem až do 7. měsíce do práce. Porod byl z důvodu bílkoviny v moči v den termínu vyvolán, vše proběhlo bez komplikací, i kojení se přes drobné potíže z mé strany rozběhlo dobře. Už v porodnici byl syn hodně uplakaný a vyjma pár hodin, kdy si jej odnesly sestry v noci k sobě, jsem v porodnici nespala. A nespím dodnes.

Po návratu domů nám začalo peklo na zemi. První noc jsme nespali vůbec. Vřískot, jekot, kroucení, rudnutí atd. Mysleli jsme, že je to kolika. Dělali jsme vše možné i nemožné, nic nepomáhalo. Procházky za trest. Kamarádky nás litovaly, babičky kroutily hlavou a utěšovaly…po 6 týdnech, po 3 měsících, až to či ono, prý se to spraví. Nespravilo.

Dnes je malému 6 měsíců, po fyzické stránce prospívá, otáčí se, houpe na čtyřech, prostě motoricky v normě, ALE….je nepostýlkový, nekočárový, nedudlíkový a neflaškový. Ve dne spí velmi špatně (bez ohledu na režim, na to zda je venku či doma), např. dnes 2x 15min a probudil se s pláčem. Usíná kolem 20. hod, ale budí se celou noc, většinou stačí trocha mléka a usne znovu, já ovšem nikoliv. Snažím se již o příkrmy, začali jsme trošku dřív, neboť jsme si dělali naděje, že se třeba zlepší změnou stravy. Nezlepšil.

Naše dítě většinu bdělého času profňuká, prokňučí, probrečí a prořve. Ze začátku jsem ho hodně chovala, nosila, ukazovala, dělala mu kašpárky (pokud si člověk dá práci, umí se smát na celé kolo). Ale sil ubývá, spánek už mám totálně rozhozený. Většinu dne cítím napětí, sevřený žaludek. Se ztrátou poporodních kil opravdu nebyl problém. V klidu neuklidím, neuvařím, nenakoupím, nenajím se atd…už se o to ani moc nesnažím. Na dotazy: "Tak co, pořád nespí, ještě tak pláče?" apod. nemám sílu odpovídat. Dřív jsem byla schopná to nějak vtipně okomentovat, teď už ne.

Největší oporou je mi manžel. Babičky nehlídací, daleko…a stejně si nejsem jistá, jak by si s ním poradily (tchýně se ho jednou pokoušela uspat v kočáru houpáním, to byla tragikomedie). Kamarádky sice chodí na návštěvy, ale kojené uřvané děcko jim svěřit nemůžu. Izolovaná nejsem, mezi lidi v rámci možností chodím, ale začíná mě to vyčerpávat (stihnu to než začne, nestihnu?). Jsem už natolik nesebeovládaná, že je mi z toho fyzicky nevolno.

V některých článcích na Rodině jsem se dočetla o vlivu průběhu těhotenství na psychiku dítěte, ale kamarádka řešila v těhotenství vážné problémy s partnerem a dítě má jako sluníčko. Také byl zmiňován pláč dítěte v prvních měsících, jako předzvěst hyperaktivity a vzteklého zlobivého dítěte. To mě opravdu neuklidnilo.

Jak zaznělo úvodem slovy Olgy Havlové: "Člověk má dělat to, nač má sílu." Ale já už žádnou NEMÁM, tak nevím, jak to s námi bude dál.