Přidat názor k článku Člověk má dělat to, nač má sílu

Naše první dvě děti byly zlatíčka. Ne, že by se v noci nebudily, dcerka se v noci kojila do dvou let, ale obešlo se to bez pláče, maximálně s nějakým tím zavrněním. Synek nám jednou v noci hodinu plakal, to měl asi rok, byli jsme z toho na větvi. Jinak plakali, jen když byli nemocní. Tchýně mi často vyprávěla, jak byl můj manžel uřvané dítě, nevyspala se do jeho tří let, možná i dýl. Myslela jsem si, že chyba musela být u ní, když moje děti jsou tak klidné. Ale pak přišel náš malý brouček a my jsme pochopili, že se jako jediný potatil. Zkoušíme na něj všecko možné, manžel dokonce několikrát hrál v noci na kytaru a zpíval, zpěv na něj snad nejvíc zabírá. Fyzický kontakt většinou v noci odmítá, dokonce se po nás vztekle ohání a vůbec nekomunikuje, i když mluvit už docela umí, na vánoce mu budou tři roky. Stále se v noci budí a vyžaduje kojení, to je ještě docela v pohodě, ale tak jednou dvakrát týdně se v noci prostě rozeřve. Přiznám se, že kolikrát ho prostě ignoruji a usnu. Kdy z toho vyroste, nevím.