Ahoj, četla jsem původní příspěvek a vidím, že se rozběhla bohatá diskuze, tak to asi znají i v jiných rodinách. My jsme s Tomem zkusili všechno, ze začátku trpělivost a vše pro ditě. Když bylo Tomovi 11 měsíců, otěhotněla jsem a navíc jsme dostudovávám VŠ. Nevím, jek to yvládám, ale přežívám ze dne na den a snažím se radovat z malých pokroků. Ondra je naštěstí bez problémové a milé dítě.Návštěva psychologa a psychiatra naše pocity nezlepšila,- v podstatě nám řekli, že asi nebude mít normální život.Každý odpor zvládáme s návaly zlosti, vzteku - Tomovými, ale snažíme se muneustupovat, ale nevím, jestli ty scény stojí za to.Zvládnout se to v klidu vždy nedá, a i nám ujedou nervy, ale myslím si, že se to jinak nedá. Ve školce žádný problém podle učitelky není.Tak nevím,ale stejně je to náš miláček.
Předchozí