Přidat názor k článku Člověk má dělat to, nač má sílu

Ahoj,
take Ti chci napsat par radek podpory. Mam dve holcicky, 5 a 8. Jeste ted si pamatuju, jak jsem pred osmi lety davala naivne spat sve miminko do postylky - tam se preci spi, ne? Omyl, a totalni. Mala byla ochotna spat pouze v mem/manzelove naruci, pres den jsem neudelala vubec nic. Prvni vanoce, bylo ji sest mesicu, se v noci na Stedry den vzbudila trinactkrat. Myslela jsem, ze se ani nepostavim, natoz abych pripravovala nejakou veceri. Dalsi rok na vanoce uz to bylo lepsi, vzbudila se jen petkrat... Mladsi dcera byla jeste vykonnejsi, budila se mnohem vic a spanek pres den byl pro ni zjevne zbytecnost. Ale je fakt, ze si trochu vyhrala i sama, mohla jsem alespon uvarit. Jeji zachvaty vzteku mi ale doted nahaneji hruzu. A musim rict, ze i ted, v peti letech, je to hodne vztekle dite. Dovol, abych ti tedy poradila, co vsichni ostatni - dej si alespon par hodin v tydnu oddych. Jdi se projit, na kavu, dojdi si zacvicit, ja jsem chtela byt spis sama, nez se schazet s kamaradkami. Citila jsem se uplne na dne, nic me nezajimalo. Byla to hloupost, ale zadna z kamaradek me neopustila, sice jsem jim prisla "divna", ze nedokazu uspat vlastni deti, ale ted uz se vsemu jen smejeme. Paradoxne mi pomohl nejvic muj tata, stale mi opakoval, ze to bude lepsi a "ze to jednou skonci". Byla jsem tak apaticka, ze dny a tydny utikaly, ale najednou mi doslo, ze "uz to skoncilo" a ze muzeme jit ven bez obav z nejaho sileneho revu. Potrva to, ale konec je v dohledu!! Pokud mas velke obavy, asi bych navstivila tvoji detskou pani doktorku, ale uvidis, ze te podpori. Tak ahoj a hodne sil!