Prožila jsem naprosto stejný příběh. A nejhorší na tom všem byla kritika bezdětných a nebo lidí s hodnými dětmi. Všichni naznačovali, že chyba je v nás. Dostávali jsme rady typu: nechte ho vyřvat, nechovejte ho, nevstávejte k němu v noci (ať si klidně křičí, ono ho to časem omrzí), nesnažte se ho pořád zabavit. Dnes jsem ráda, že jsem nic z toho neudělala. Po pekelném kojeneckém věku (na rozdíl od tvého se náš chlapeček prakticky nikdy nesmál) drama pokračovalo. Byl problémový, nezvladatelný, normální výchovné metody nefungovaly, vlastně nefungovalo nic. Nicméně: v necelých dvou letech mluvil v souvislých větách a bezchybně používal abstraktní pojmy. V jeho třech letech mu přibyl (bezproblémový!)sourozenec a dítěti jakoby se ulevilo, že už s námi nemusí tolik bojovat, že už má spojence. Dnes je mu osm a je to nadprůměrně inteligentní, šikovný a vstřícný chlapec. Ovšem kdysi jsme chtěli čtyři děti a máme jen dvě. Vyčerpal nás za tři jiné. Pamatuji se, že nejdůležitější tenkrát bylo nesrovnávat svou situaci se snadným rodičovstvím ostatních a snažit se pomocí věcí, které trošku pomáhají (kašičky na noc, mateřídouška, nošení v nosítku na břiše atd.) přežít den za dnem. Manžel začal pracovat na poloviční úvazek a zatímco jezdil se řvounem po parku - spala jsem. Sice jsme málem umřeli hlady ale jinak jsme přežili. Ovšem tu někdejší únavu dospávám dodnes.
Předchozí