Přidat názor k článku Člověk má dělat to, nač má sílu

Ach, jak dobře znám to, o čem se v článku píše. I já jsem před rokem a půl porodila zdravé miminko, které už v porodnici budilo spolubydlící a donutilo nás celé noci prochodit. Kočárek nám stál doma, protože položené dítě bylo hlučné jako cirkulárka (naivní babička, která si myslela, že ho jízdou uspí, mi dítko po hodině vztekle vrátila se slovy "to jste si ji naučili sami!"), postýlku jsme s jedinou výjimkou nikdy nepoužili na víc než deset minut (všechny metody, jak naučit dítě spát v postýlce, selhaly. "Nechte dítě chvíli plakat, buďte s ním, aby vědělo, že jste ho neopustili..." ha, ha, ha. Tehdy asi půlroční dcera řvala čtyři hodiny, ať jsme ji v postýlce utěšovali jakkoli, než ve válce nervů zvítězila a stěhovala se zpátky do postele. Jediná naděje, jak se trochu vyspat, pro mne byla v tom, že jsem polonahá uléhala k spánku s dítětem po boku, aby "přicucnuté" přečkalo noc. (Dudlík?? Nenechte se vysmát!) Trochu se to zlepšilo, když začala lézt a pak chodit - to se už trochu zabavila sama. Spát sama začala zničeho nic, když asi v deseti měsících pocítila potřebu soukromí a začala se ode mne v noci odtahovat. Pak šlo přesunutí do postýlky najednou bez problémů. Sice dodneška vstává dvakrát za noc, ale co je to proti trojnásobku!
Kočárek vzala na milost někdy kolem roku.


Takže si myslím, že všechno má svůj čas... A přeju ti hodně trpělivosti, hlavně s rodiči "hodných" dětí, kteří nás méně šťastné mají za neschopné matky, protože "je to přece tak prosté" a "chyba musí být v nás".

(Nemusí. Mám druhé dítě, které spí v postýlce, leží v kočárku a v noci se budí jen třikrát. Zato se neustále s hrůzou budím já a kontroluju, zda je živé a dýchá, protože toho klidu je na mne najednou moc :-D )