Přidat názor k článku Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

Souhlasím s Vaší kritikou zbožňování individualit. Též s tím, že hranice mezi tyranem a silným jedincem může být tenká. Přesto chápu (a víceméně souhlasím), jakým způsobem autorka asi mínila svůj článek (pochopitelně ze mě mluví vlastní zkušenost, kterou si do ní promítám). Žádný rodič, který má klidné, usměvavé dítě, nemusí obhajovat jeho osobnost a jeho právo na klid a úsměv. Právo na křik dítě nemá automaticky, potřebuje k tomu rodiči srozumitelný důvod. Dospěla jsem soužitím se svým nespavým, hlasitým synem k tomu, že mně se vlastně chce také někdy hlasitě zpívat, jen tak pokřikovat, nebo se hádat s partnerem, bezdůvodně odporovat komukoliv v debatě nepatrné důležitosti a podobně. Stejně tak má i moje dítě právo na to si zakřičet, i když třeba já nevidím důvod.
V mé terminologii je můj syn malý tančík, který si jede po své cestě, je těžké ho zastavit, je i těžké ho rozjet, ale když už jede, nikdo s tím moc nenadělá.