Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

Našemu chlapečkovi je 14 měsíců a je to krásný kluk. Podle mnoha odborníků a doktorů, které jsme za jeho život navštívili se řadí mezi dráždivé, opožděné či indigové děti. Podle babiček, dědečků a mnoha známých či kolemjdoucích se jeho chování odvíjí od naší výchovy. Ať děláme co děláme v očích některých lidí našeho chlapečka rozmazlujeme, nejsme dostatečně přísní nebo naopak jsme moc přísní apod.

Zažili jsme také spoustu probdělých nocí (a stále zažíváme), pronošených dnů, záchvatů vzteku, nečekaných výpadů… Náš syn je jedno velké překvapení a vždycky nám dokáže připravit nečekaný zážitek. Ale já jsem za to ráda.

Časem jsem zjistila, že náš syn má spoustu našich vlastností a že jeho chování je taková mozaika našich pocitů a hodnot. Změnila-li jsem svůj postoj k něčemu, změnil se se mnou i on. Den po dni jsem sbírala zkušenosti, s manželem jsme zažili leccos a na této dlouhé cestě jsem konečně pochopila, že pokud svého syna nepřijmu takového jaký je, nikam se nepohneme. Žádná rada ani kniha mi nepomohla tolik jako mé zkušenosti, které mě přiměly k tomu, abych své dítě měla ráda BEZPODMÍNEČNĚ.

Náš chlapeček se stále vzteká, v roce spí přes den maximálně hodinu (výjimkou není 15 minut), v noci se běžně budí 5x i víckrát, odmítá kočárek, sedačku v autě, dělá scény při jídle…, ale je to OSOBNOST. Z bezmocného mimina vyrostl kluk, který má krásnou duši, který je pozorný, má zájem o všechno kolem sebe a je citlivý. Každým krokem, který s nadšením udělá se dostane i o krok dál ve své samostatnosti, stoupá mu sebejistota a pevně stojí těma svýma nožkama na zemi. Když se ohlédnu zpět a vcítím se do jeho dětské duše, chápu jeho strach a bezmoc. Nikdo neví, co se v tom malém mozečku může odehrávat. Řada výzkumů dnes dosvědčí, že dnešní děti jsou citlivější a vnímavější a můžou dnešní svět vnímat úplně jinýma očima.

Říkáte si, že to je sice pěkné, ale jak přečkat ty neprospané noci, uřvané dny, kdy člověk nemá čas ani chuť na to, aby se najedl. Neexistuje návod (a asi je to dobře), každý si musí najít tu svou cestu. Vaše dítě se nezmění ze dne na den. Bude dělat malilinké krůčky. Každým fyzickým posunem se posune i psychicky, ale tak že vy to ani nepoznáte. Proto zkuste ještě víc posílit vaši trpělivost a užívejte si ty klidné a šťastné chvíle (i přestože je jich méně) se svým miminkem, čerpejte z nich energii na ty chvíle "horší" a nebojte se, jednoho dne prozřete stejně jako já a bude před vámi stát (i když třeba zatím jen s oporou) vaše Dítě, které si buduje svojí Osobnost.

A tady je pár rad, podle kterých se v těch náročnějších chvílích řídím já:)

1. Vciťte se do vašeho dítěte. Buďte s ním přítomni nejen fyzicky, ale i psychicky. I když pláče, potřebuje cítit oporu, teplo a lásku. Buďte s ním a snažte se vaše miminko pochopit z jeho dětského pohledu.

2. Stůjte nohama pevně na zemi. Snažte si udržet svou pozici rodiče a nepřekračujte své hranice. I když jste myšlenkami s dítětem, řešíte jeho pocity, zůstaňte vždy v kontaktu se svým JÁ. Když vaše dítě hodiny pláče a vy jste za den ještě nic nesnědli, zajistěte jeho potřeby, ale pak i ty vaše. Jsou neméně důležité!

3. Zvykněte si na ten neskutečný řev :) Možná se vám ta rada zdá nadlidská, ale u mě funguje. Naše dítě křičí tak neuvěřitelně, že si někdy sousedi myslí, že se u nás vraždí. Nejednou už nás s jeho řevem posílali k doktorům (ale my už jich prošli tolik, že na to nemáme ani nejmenší chuť), tak mi nezbylo nic jiného než se s tím jeho křikem smířit. Od té doby zvládám jeho vzteky s nadhledem, tolik se mě nedotýkají.

4. Dejte průchod emocím. Nechte své dítě křičet, vztekat se, ale buďte u něj (v mezích možností). Stejně tak dejte průchod emocím svým. Pokud v sobě cítíte agresi, neštěstí nebo jiný negativní pocit, raději od dítěte na chvíli odejděte a vybijte si svůj vztek třeba do polštáře (nebo jinou vámi oblíbenou metodou). Nikdy nekřičte na své dítě. Ač je to hojně používaná metoda, strachem se nic nevyřeší, jen tím vytvoříte další strach a vzniká začarovaný kruh. Můj chlapeček se vždycky vyvzteká a pak se na mě začne od ucha k uchu smát, brebentí si a je nejspokojenějším dítětem pod sluncem. Malé děti (cca do 9 let věku) neovládají své pocity, neumí s nimi zacházet. Potřebují pomocnou ruku a pocit, že je někdo poslouchá a že jim pomáhá s těmi podivnými pocity žít. Pláč patří k životu stejně jako smích a děti se musí naučit s ním žít, ne je potlačovat, proto prosím nechte své děti plakat. O to víc se pak budou smát.

5. Vyzkoušejte všechny možnosti a zkoušejte je opakovaně (vlastně vám ani nic jiného nezbyde, pokud jste v podobné situaci jako já). Zcela jistě si budete připadat jako v komedii, alespoň později budete mít na co vzpomínat. My jsme maličkého uspávali nošením (většinou se po položení probudil), skákáním na míči, nošením v šátku, houpáním v korbičce (po půl hodinovém houpáním otevřel oči a zeširoka se na nás usmál), houpáním v autosedačce, popojížděním s postýlkou, nočními projížďky v kočárku (z neustálého houpání máme zničené madlo) a kojením. To je jen malý výčet našich dobrodružství. Všechny fungovaly, ale jen na určité období. Dneska ten malý raubíř, světe div se, usíná při čtení pohádky či zpívání ukolébavky. Můj sen se splnil!!!

6. Nechte si poradit, ale řiďte se svými pocity. Když měl náš syn 4 měsíce a my se marně pokoušeli naučit ho spát, všichni nám radili nechat ho vykřičet. "Když to funguje u všech dětí, proč by to nemělo fungovat u toho vašeho," zněly rady. Tenkrát už jsme byli tak zoufalí, že jsme našeho broučka nechali křičet pět nocí. Křičel hodinu, dvě, pak usnul a první noc spinkal s jedním probuzením, další dny se to však zhoršovalo, nechtěl už být vůbec ani chvilku sám, probouzel se se špatnými sny a navíc já jsem prožívala nejhorší období svého mateřství. Nechala jsem se přesvědčit od cizích lidí a přestala jsem si věřit jako matka. Jediné, co jsem si z toho vzala bylo ponaučení.

7. Vyslechněte si radu, kterou jste slyšeli už stokrát, po stoprvní vám může pomoct. Celých třináct měsíců jsme uspávání řešili kojením. Bylo to náročné, ale účinné. Opravdu snad stokrát jsem slyšela, že to není dobré z mnoha důvodů. Nebyla jsem však dost silná to ukončit. Až nedávno přišel ten správný čas a my se do toho s chutí pustili. Oba nás to posílilo a udělali jsme zase společný krůček o kus dál.

8. Nechte své blízké, aby vám pomohli. Zapojte tatínky (mnohdy se bojí, ale po čase si zvyknou a vše řeší s větším nadhledem), prarodiče a zkušené maminy. Mám dobrou zkušenost se svou sestrou, která mě pěkně nakopla a posunula o kus dál. Přijeli jsme k ní z dálky na návštěvu během které si vzala mého synka na starost a rozhodla se, že ho naučí spát. Skutečně se jí to podařilo, i když jsme po návratu domů zapadli do starých kolejí. Blízcí na vaše dítě vždy budou působit jinak než vy a můžou vám v některých situacích hodně pomoct.

9. Nechte babičky a dědečky, aby si užili svá vnoučata. I když zpočátku dítě řve, nechte je, pokud chtějí, vyřeší si to svým způsobem. Čím dříve si na sebe zvyknou, tím hezčí bude jejich vztah do budoucna. Nechte své děti o víkendu namlsat u prarodičů, však to zase vyběhají, zůstanou jim však krásné vzpomínky. Já jednou měsíčně jezdím do školy a chlapečka nechávám na starost babičce a dědečkovi. Je to pro nás oba nesmírné oživení. Chlapeček se změní jako mávnutím kouzelného proutku, je nadšený a po vzteku ani památky. Tyto víkendy mají vyloženě ozdravné účinky :)

10. Berte to s humorem. Zaznamenávejte si tyto "těžké" okamžiky, až děti odrostou budete se usmívat, jaké malicherné problémy jste měli. S odstupem času člověk všechno vidí s nadhledem, proto neočekávejte, že vám někdo porozumí. Najděte si čas jen pro sebe a pro vašeho muže či ženu:) a věnujte se jeden druhému a užívejte si ty minuty klidu, nikdy nevíte, kdy se zase ten nespavec vzbudí….. toť ode mne vše, můj mrňous už se zase vzbudil…. :)

PS.: Pro čtivé rodiče vřele doporučuji knížku Děti jsou z nebe od Johna Graye!