Uřvané dítě?

Snad jsem četla pozorně, ale nějak nechápu, o co v článku přesně jde a dopředu se omlouvám pisatelce, protože nechci její problém zlehčovat ani nijak hodnotit. Já mám tři děti a u každého z nich jsem v určitém věku řešila podobné situace - nespavost, častý brek, vztekání se, umíněnost, zlé sny...apod.
Momentálně moje malé děti (4 roky a necelé 2 roky) nespí a nikdy naspaly celou noc. Považuju za normální, že mladší se budí tak dvakrát a někdy až třikrát za noc, starší se v noci budí taky, asi je to tím, že spí spolu v pokoji a budí se i vzájemně. K dítěti prostě přijdu, spíš rozespalá připotácím, dám napít, mladší přebalím, pohladím, řeknu dobrou noc a odcházím. A dostali jsme se tak daleko, že dítě už neřve jako dřív a je spokojené a za chvíli usíná. Samozřejmě, že jsme si taky prošli martiriem, kdy po našem odchodu dítě řvalo a nechtělo spát, takže jsme tam byli několikrát za noc. Metodu NECHAT VYŘVAT jsem nikdy neuznávala.
A ani nevím jak jsme se k tomu dopracovali, ale děti už po našem odchodu z jejich pokojíčku nebrečí, alespoň už to nejsou záchvaty vzteku nebo lítosti. Prostě to tak přišlo samo.
Občas některé dítě skončí i u nás v posteli( což samozřejmě nepovažuju za správné, ale když je třeba nemocné a má teplotu nebo ošklivý sen, tak mi to nedá a mám pocit, že mu tím pomůžu). Taky se párkrát stalo, že spaly nepřetržitě celou noc, ale považuju to spíš za vyjímku a vlastně jsme si nedávno s manželem říkali, že už je to strašně dlouho, co jsme se normálně vyspali bez nočního vstávání k dětem.
Co se týká vztekání a umíněnosti, tak to teď řešíme spíš jen s tím skoro dvouletým, taky nás občas vytočí, že třeba praští s talířkem jídla o zem jen proto, že jsme si dovolili mu pomoct s krmením, když přece chtělo jíst SAMO! Jo, jasně, naštve mě to, musím to uklízet, ale rozhodně to nepřecházím, prostě to vyřeším nějakou ostřejší domluvou, symbolickým plácnutím přes ruku a jedeme dál... Ta starší zase přijde unavená ze školky, je taky vzdorovitá, ale protože to není takhle úplně pořád, ale jen třeba několikrát za den a v takové té rozumné míře, tak to považuju za normální a snažím se je usměrňovat. Samozřejmě, jsou to OSOBNOSTI, ale tak jako každé jiné děti.
Já bych jen chtěla říct, že po přečtení tohoto článku jsem si uvědomila, že nic není definitivní a napořád, vše má svůj vývoj a i chování dětí se postupně mění, vzhledem k jejich věku.
A proto bych pisatelce článku chtěla dodat trochu optimismu, protože se to změní, nebude to takové pořád, všechno má svůj čas. (Samozřejmě, pokud je dítě zdravé).