Zajímavé je, že se tady hážou nespavci a vzteklouni do jednoho pytle. U nás šlo o dvě diametrálně odlišné fáze. Náš syn byl skvělé miminko. Spinkal, papal, plakal jen když ho zpočátku bolelo bříško... Byla jsem odpočinutá, měla jsem v pohodě čas i trochu vydělávat. To jsem ještě netušila, co mě čeká. Jakmile se začal stavět na nožičky a posléze samostatně chodit (11 měsíců), začaly záchvaty vzteku, které trvají dosud (2,5 roku)...
V létě se nám narodila holčička a to bylo doslova peklo. V druhé polovině těhotenství jsem musela najmout chůvu na celé dny, protože mi syn doslova fyzicky ubližoval a kopal do břicha, jakmile jsem ho chtěla obléknout nebo přebalit. Bála jsem se o nenarozené dítě. V pohodě jsem porodila, chůva přestala chodit. První týdny byly úplně hororové. Kolikrát jsme kojili, a Filípek po nás házel boty, jednou trefil malou do hlavy dřevěným autem. Někdy jsem ho zavřela do pokojíčku na závoru a na pokraji všech sil jsem mu vysvětlovala: "zavřela jsem tě proto, že se tě bojím... bojím se, že nám ublížíš...bojím se, že jsi zlej...". Z našeho bytu se ozývá někdy takový řev, že se lidé zastavují na ulici, odkud to je. Mámu nedávno zastavil nějaký pán a říká: „Slyšíte ten strašný řev? To je nějaké dítě..." A už by snad volal na policii, kdyby máma neodpověděla: „Ano, slyším, to je totiž náš Filípek...“ Milý pán by se divil, kdyby věděl, že ve skutečnosti u nás nemlátí rodiče své dítě, nýbrž naopak.
Jinak šikovnej kluk. Nevím, jestli je osobnost – každé dítě je osobnost, ale někdy si říkám, jestli to není nějaký nerovnoměrný vývoj mozku. Nedávno jsem mu koupila čepici, na které je napsáno 3 – 6 roků a ta čepice je mu malá. Výborně mluví, již delší dobu mluví v gramaticky správných větách, poslední dobou mě i opravuje, když něco řeknu špatně, včera jsem mu musela vysvětlovat něco na téma obrazných rčení ("jak to, že babička nepoletí letadlem, když říká, že poletí do práce? jak teda poletí? proč říkáš, že naše Melinda (jeho malá sestra) papá, když ve skutečnosti pije?...). Zdá se, že dost přemýšlí, ale mám obavy, aby to nebylo na úkor nějakých jiných funkcí mozku.
Jinak milý článek, ale nic nového pod sluncem. Zkoušíme všechno možné, kolikrát musím přemýšlet o každém slovu, o každém gestu...tušíme, co ho asi tak nejvíc rozčiluje, ale ani manžel se svou státnicí z pedagogiky na to často nestačí.
Předchozí