Přidat názor k článku Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

XXX,

asi s tebou souhlasím, nejspíš máš pravdu, ale já jsem v té situaci nechtěla a nemohla najednou vůbec přemýšlet – chytil mě zároveň vztek i smutek, opustily mě všechny taktiky. Najednou jsem mu začala říkat přesně to, co jsem cítila – na nic jiného jsem se nezmohla. Stála jsem proti němu a říkám - "bojím se, že jsi zlej" a on vlastně taky se slzami v očích opakoval: "já nejsem zlej"... jako by i rozuměl tomu, co říká. Bylo to zvláštní.

Ještě na doplnění. Filípek někdy mluví o bubákovi. Náš bubák je něco jako další člen rodiny. Vím o něm, že s námi jezdí autem, že jí salát, že někdy sedí v lampě a směje se, že s ním Filípek počítá, když třeba vyrábí a rozdává dárky ("tohle je pro mámu, to je pro tátu, to je pro bubáka, to je pro Melindu..." apod.). Někdy mě napadá, jestli ten bubák není právě ten někdo nebo to něco, co u nás začne řádit, když Filípek dostane záchvat vzteku. Někdy zuří tak, že je úplně rudej, neslyší, nevnímá, nereaguje a asi ani sám neví, co se s ním děje. Bohužel myslím, že to téma je složitější a že pár facek by to nevyřešilo. Malý tyran je taky jiný téma – to on asi není. On nepotřebuje, aby ho lidi nějak extra obskakovali. Spolehlivě ho naštve, když ho někdo v něčem vyruší nebo mu dá nějaký nečekaný povel. Jeho první věta byla: „Mámo pryč" (mámo pyč :-). Myslím, že dítě typu "malý tyran" se chová jinak. Je to složitý.