Přidat názor k článku Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

Z vlastní zkušenosti vím, že snad nejdůležitější je dát dítěti hranice. Musí pocítit, že se toho hodně smí, ale odtud až potud. Podobně jsem se podrobovala rozmarům staršího syna a mám k tomu jediné - do teď občas pociťuju ty následky (synovi bude 6 let). Jakmile je dítě natolik chytré, aby pochopilo, že ječením se něčeho domůže (a to je hooodně brzo), pak to začne zkoušet. A je na rodiči aby to poznal a včas zarazil. Nemluvím tu o násilí, ale jen o klidně a třeba s úsměvem a s pochopením řečení "ne" na věci, které si chce dítko vyvzdorovat. Mladšímu synovi je 14 měsíců. A jakmile si chce něco vymoct, má jednoduše smůlu. Je zajímavé, jak rychle pochopil, že máma prostě nebude skákat jak on chce. Takže nejsou žádné dlouhé vztekací scény, i když kratší to samozřejmě ano. Ale dítě stejně rychle pochopí, že když mu řeknu "ne ne ne" určitým tónem, doprovodím určitým gestem, tak je to signál na přestání. A taky to doprovodí naštvaným ječením. A nejsou to přitom nijak zásadné věci co by naše batole chtělo. Ale po zkušenosti se starším synem přesně vím, že např. to vyhazování nás z místa kam si sedneme je přesně to, kdy jako matka musím zakročit. A že dovolím "pojď si sednout ke mně" ale nedovolím "mámo jdi na zem a polštářek si vezmi sebou, já jdu hačat nahoru". Děti jsou chytré. A ve věku nad 1 rok už pravidla moc a moc potřebují. Dávají jim pocit bezpečí. Od vzteklých i hodinových záchvatů staršího syna a jeho 1,5 roku věku u nás platí zásada "řevem a vztekem se nelze ničeho domoct, zkus to za chvíli pomalu a v klidu a uvidíme".