Přidat názor k článku Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

Leny, možná je to jen o špatném vyjádření těch maminek. Já sama mám dítě "s osobností" :-) to starší. Snášela jsem to opravdu dlouho. Než stálý řev, stále jsem měla pochopení, ustupovala, dovolovala. Ale zlom nastal, když synáček začal ječet i na to kdo je zrovna v místnosti a tak. konečně mi došlo, že tohle prostě nepůjde. Nastolila jsem určité hranice. Tohle se smí a tohle už ne. Nelíbí se ti to? Tak se klidně vyřvi (upozorňuju týkalo se to dítěte starého cca 1 1/2 roku. tj. ne miminka. Dítěte které si zvyklo si všechno vyječet. A stal se malý zázrak. Toho ječení bylo nepočítaně, ale už cca za týden syn začal chápat změnu a najednou to šlo, pomalu ale jistě. Ano, držím "opratě" pevně v ruce, vím že prostě nemůžu povolit. Dělám to pro něj, mmch. nepoužívám žádné fyzické tresty, i když dřív občas ruka v afektu ujela. A dnes můžu říct, že i když synek občas ještě má takové záchvaty, je jich minimum a chová se velmi přijatelně. Ví, že násilí je špatné, že je jen obranné, ví že se k sobě musíme chovat hezky, ví že když si o něco řekne hrubě tak to nedostane. Stálo mě to roky dřiny, ale věřím že s tímhle základem v hlavě se mu bude prostě líp žít.
A o tom to je - snad všichni příbuzní by syna tolerovali, ale škola se blíží, přijdou konflikty s lidmi kteří k němu nemají vazby. A on - musí být snesitelný i pro cizí lidi, protože ti určité věci tolerovat nebudou. Tj. já tu osobnost raději formuju, samozřejmě jak se dá, do 3 let to stálo za málo a těch vzteklých válení se a afektivních záchvatů bylo nepočítaně.