Přidat názor k článku Rodičům malých křiklounů aneb řevem k silné osobnosti

Jak už tu zaznělo, hranice jsou nutné, ale dost pochybuju že např. u dvouměsíčního kojece se dá mluvit o nějaké výchově. Já jsem ta doporučení, že se dítě nemá rozmazlovat, má nechat vybrečet, kojit podle hramonogramu nikdy nechápala. Ono se devět měsíců pěkně pohupuje v děloze, tluče mu mámino srdce, šumí trávení, jí a spí kdy chce, a my jej po porodu máme šoupnou do postýlky, nechat brečet a čekat, že se ve dvou měsících 20 minut samo zabaví. To má nějakou logiku?
Uplakané děti, to je kapitola sama pro sebe a obdivuju každou takovou maminku, našeho broučka to zkraje taky drželo, ale já si řekla, že má nárok - po porodu byl nějakou dobu v inkubátoru, to já nepovažuju za ideáln í start do života, takže jsem chápala jako samozřejmost že tu teď budu jen pro něj (nutno podotknout že i manžel to tak bral). Každopádně velkou službu udělal šátek a ochotná kamarádka, která jednou týdně v pravidelnou dobu dorazila na hodinu, kdy já jsem se šla projít - i to mi obrovsky pomohlo. Zpočátku jsem byla doslova zpovykaná z každého jeho pláče, pak jsem si řekla, že kočka má koťata taky pořád u sebe a nikomu je nedá, ale když se musí najíst, prostě vstane a nechá je kníkat - tudíž nebylo-li opravdu zbytí, prostě jsem šla na záchod, šla se napít, najdela se i za řevu dítěte. Ono mě potřebuje, ale v nějakém přijatelném stavu, ne na pokraji všech sil, tudíž tu chvíli prostě musí přežít. U nás to už vpostatě odeznělo, ale na místě některých maminek bych toho neurologa, rehabilitaci či homeopatii zkusila (mě pomohla k těhotenství).