Ještě nedávno mi přišlo kojení jako věda. Už v porodnici mi malá začala řvát hlady, asi tak třetí noc po porodu jsme prochodily po chodbě. Ač jsem měla prsa nalitá, mléko se ne a ne spustit. Zarazilo mě, že personál porodnice mi hned, jak malá ubrala na váze, začal vnucovat automaticky příkrm. Bylo by to na místě, kdyby se vyčerpaly všechny možnosti, ale mě se nikdo neptal, jestli kojím, jestli mám mléko nebo jakou mám techniku kojení. Příkrm jsem odmítla s tím, že to ještě zkusim, tak mi dali oxytocin pod jazyk, a do dvou hodin se to rozjelo. Také jsem měla problémy s přisáváním, ale byla tam jedna mladá, vynikající sestřička, která si mě vzala ve 2 ráno na sesternu a učila mě různé polohy kojení, dala si se mnou práci a to opravdu pomohlo.
Doma jsem trpěla jak pes, bradavky mě bolely s každým přisátím - když se mě švagr zeptal, jaký to je pocit, řekla jsem mu, ať si zkusí přicvaknout na bradavky žabičky od záclon, tak měl jakž takž představu.
Pak přišel pro změnu zánět, čtyřicítky - antibiotikům jsem odolávala a nakonec to zvládla za pomoci obkladů a tvarohu.Trvala to 3-4 dny.
Nyní kojím bez problémů, nemusím odstříkavat ani nepotřebuji vložky do podprsenky. Malá ale přibírá, sice je na spodní hranici tabulky, ale naše doktorka je spokojená. Doufám, že budu kojit co nejdéle, především proto, že jsme s přítelem oba alergici a dceři se už ve 2 měsících objevil ekzém(zatím s tím snad úspěšně bojujeme), tak to beru jako takovou prevenci, i když to není zaručené.
Omlouvám se za svůj dlouhý příspěvek - jen jsem chtěla říct, že je dobré to nevzdávat ale přesně jak se tu psalo - když to nejde, tak to nejde. Hlavně aby bylo mimčo spokojené.Hodně záleží na personálu - někdo si dá práci, někdo to hned vzdává a někdo, bohužel, považuje za samozřejmé, že víte, jak na to, i když jste prvorodička a v životě jste to nedělala.
Předchozí