Přidat názor k článku Kam do 1. třídy? Klasika, nebo alternativa?

Když tu slyším tolik různých názorů na to, zda dát dětem odklad školní docházky, nebo ne, nedá mi to, abych se s vámi nepodělila o svou zkušenost. Jsem narozená v červenci a do školy jsem nastoupila v řádném termínu. Nikdo v mém okolí neměl pocit, že by to tak nemělo být. Řeč jsem měla v pořádku, učitelky z mateřské školy mě hodnotily jako šikovnou a komunikativní, totéž si myslel pediatr i moji rodiče. Přesto jsem ve škole nepracovala. Do školy jsem si nosila hračky, pak mi maminka prohlížela tašku, aby se tak nedělo, ale nikdo mi nemohl zabránit v tom, aby se má mysl během vyučování netoulala v magickém fantazijním světě. Informace plynoucí ke mně ze strany učitelky se jaksi vytrácely v éteru někde mezi katedrou a mou školní lavicí. Nedostatky jsem doháněla při dlouhém domácím vyučování a s mizivými výsledky. Někdy v listopadu mě paní učitelka poslala na vyšetření do pedagogicko-psychologické poradny - při individuální práci s paní psycholožkou jsem pracovala svědomitě a na otázku, zda mě škola baví a chci v ní zůstat, jsem odpověděla ano. Nebyla to pravda, ale pořád mi doma opakovali, jak je škola skvělá a co všechno se v ní naučím, že jsem si netroufla říct pravdu - že mi škola může být ukradená. Tak paní psycholožka zhodnotila, že jsem zcela normálně vyspělá a není důvod mi dávat dodatečný odklad. Zůstala jsem ve škole a mé školní trápení pokračovalo až do Vánoc. Tehdy mé školní výsledky měly v polovině první třídy už takové díry, že paní učitelka napsala do PPP, že jestli mi nedají dodatečný odklad, bude mě chtě nechtě muset nechat pro nezvládnutí učiva první třídy na konci roku propadnout. Teprve poté mi dali dodatečný odklad školní docházky z důvodu hravosti a já se po Vánocích místo do školy vrátila do školky. Když jsem spolkla trochu té hořkosti, že jsem byla potupně vrácena ze školy, začala jsem si spokojeně hrát. Byl to nejkrásnější rok mého dětství, v žádném jiném jsem si tolik nevyhrála. Rok poté jsem nastoupila do školy znovu a škola se stala pro mě zdrojem sebevědomí - vše mi šlo hned, samo a bez učení, doma jsem se učit nemusela, jen jsem napsala domácí úkoly. Dlouhá léta jsem byla nejlepší žákyní ve škole, bez potíží mě přijali na gymnázium a později i na vysokou. Loni jsem podobný problém řešila i se svými dětmi - dvojčaty, narozenými v květnu. A přestože je všichni hodnotili jako velmi šikovné (syn už od čtyř let čte, píše tiskacím písmem a počítá), šla jsem s nimi do PPP na testy školní zralosti s rozhodnutím, že při sebemenší pochybnosti zůstanou ještě rok v MŠ.To se také stalo - dostali odklad pro fyzickou nezralost a hravost. Tak je mám ještě doma, užívám si jich a s údivem zjišťuji, že tak úžasně jako nyní si dosud nikdy nehráli. A nenudí se, ani syn. Ve školce si chvilku hraje s dětmi, postaví zajímavou stavbu, něco si nakreslí nebo napíše a pak si třeba zaleze do koutka s knížkou nebo časopisem.