Přidat názor k článku Kojení - horor větší než porod

Jo, jo, tak tuhle nocni muru znam velice duverne.
Na rozdil od autorky si rovnou zgustnu na porodnici, kde jsem rodila, a hned naprasim jeji nazev - byla to taky "baby-friendly" porodnice, a to porodnice v Moste.
Patrim take k tvorum, jez priroda obdarila prsy ponekud vetsich rozmeru a stejne jako u autorky i mne se prsy behem tehotenstvi docela slusne zvetsily (temer o dve cisla).
Na rozdil od autorky jsem o pritomnosti mleka ve svych prsou vubec nepochybovala, protoze ze mne pristilo uz peknych par tydnu pred porodem (byla jsem totiz hospitalizovana uz asi mesic pred porodem a jak tam kolem mne vsechny maminky rodily, me hormony se zblaznily a zacaly "mlecnit", aniz by jeste mely pro koho).
Rodila jsem cisarskym rezem a protoze jsem na tom byla dost blbe, k malemu jsem se dostala az 5. den po porodu. Do te doby byl krmen cizi materinkou ze strikacky. O mne se do te doby samozrejme nikdo nestaral - o to, co delaji ma prsa, a tak jsem se pravidelne probouzela v nocni kosili totalne promacene a olepene mlekem. Az na moji zadost mi na pooperacni byla z sestinedeli dorucena lahvicka, do ktere jsem mela odstrikavat mleko. Ze by mne zrovna nekdo poucil, jak se to dela, to se rict nedalo. A tak jsem i pres totalne nalite prsy stejne jako autorka po asi hodinovem usili do lahvicky nastrikala mozna tak desitku mlika. Az po manzelovych urgencich na sestinedeli (ja tehdy jeste nebyla schopna chuze a pooperacni bylo o patro nize nez sestinedeli) se dostavila sestricka, ktera se mi jala vysvetlit, jak na to. K jejimu dobru musim rict, ze byla hodne mila (coz se mi pozdeji jevilo jako velka vzacnost), ale jeji rady mi stejne prakticky k nicemu nebyly - dal se mi darilo odstrikat naproste minimum mleka a pritom jsem se dal budila "pomlecena" od hlavy az k pate. Po dalsich manzelovych prosbach se ke mne nakonec dostavila dalsi sestricka se specialni odsavackou, ktera v mem trapeni konecne znamenala revoluci, protoze jsem s ni opravdu dokazala sva prsa vyzdimat totalne do sucha a mohla jsem se tak radovat klidne i cely den ze suche nocni kosile. Problem byl v tom, ze na celou mosteckou porodnici byly k dispozici pouze dve tyto odsavacky, takze se na ne stala doslova fronta, a tak jsem tise trpela dal, dokud mi manzel neporidil odsavacku vlastni.
Tohle vse ale v podstate nebylo nic oproti tomu, co mne cekalo po presunu z pooperacniho na sestinedeli. Tam teprve zacalo prave martyrium.
Situace se mozna zkomplikovala tim, ze se Matysek narodil o mesic driv a byl fakt drobecek, protoze v deloze spatne rostl (mel 1.650 g), ale ja jsem stejne presvedcena o tom, ze za nakonec neuspesny pokus o kojeni mohly predevsim sestry o mne a o syna pecujici.
Zatimco ja lezela na oddeleni sestinedeli, muj syn byl kvuli sve nizke porodni vaze na nedonoseneckem oddeleni v inkubatoru. Tim jsem byla pripravena o komfort roomingu - zatimco jine maminky kojily dle potreb svych deti, ja se musela ridit pravidelnym trihodinovym rezimem, ktery fugnoval pro drobecky na nedonoseneckem. To by ale bylo jeste pochopitelne - drobecci proste potrebuji "dopovat" bastou pravidelne a casto, protoze mnohdy nejsou sami schopni se o ni prihlasit.
Horsi byly ale podminky, za kterych jsem musela kojit - protoze syn nesmel prostydnout, musela jsem jej pred kazdym kojenim zabalit asi do tri dek, aby si udrzel tu spravnou telesnou teplotu. Ted si predstavte, jak si s takovym hunatym uzlickem sedate ve 35 °C vedru, ktere na nedonoseneckem zcela pochopitelne kvuli komfortu drobecku panovalo, na starou drevenou skolni zidli vtesnanou mezi dva inkubatory a snazite se tomu drobeckovi v trojite vrstve teplych dek spocenou rukou nabidnout sve totalne oslizle a spocene prso. Zapomente na poucku, podle ktere se nesmite dotykat bradavky, kdyz ji miminku nabizite, ba dokonce zapomente na to, ze mu ji nesmite vsouvat nasilim do pusinky. Ja dostala rozkazy zcela opacne - to obrovske klouzave prso jsem musela zmacknout na velikost prijatelnou pro trpaslici pusinku sveho syna, bradavku mu vsunout do pusinky a pak mu ji tam pridrzet, aby nevyklouzla, protoze on sam nemel tolik sily, aby ji zcela bez problemu udrzel. A zkuste udrzet neco slizkeho necim slizkym. Nadlidsky vykon!!! Uz tohle samo o sobe mi neprislo moc baby-friendly a uz vubec mi to neprislo mother-friendly - zatimco ostatni maminky si pri kojeni pohodlne lezely v postelich, my - maminky nedonosenatek - jsme byly odsouzeny kojit na tvrdych skolnich zidlich v klimatu hodnem tropicke Sahary.
I pres to vsechno se nam to prvnich par dni darilo. Syn i pres svoji drobnost sani zvladal (nekomu to muze prijit samozrejme, ale neni-li miminko prilozeno hned po narozeni k prsu, muze casem tuto schopnost ztratit, takze kazdy den hraje roli) a sal dokonce ukazkove - tehdy jsem asi naposleda zaslechla onu pochvalnou vetu od lekarky, ze by nas mohli dat do ucebnic kojeni. No, zkratka par dni nam to slo, takze je pro mne pak velkou zahadou, kde se najednou stala chyba, ze to jit prestalo. A dodnes jsem presvedcena, ze to bylo diky nekterym sestrickam.
Po par dnech, kdyz muj syn dosahl 1.900 g, byl presunut z inkubatoru do postylky, i kdyz porad jeste na nedonoseneckem. To pro nej byl samozrejme sok - kdo to nezazilm uze si ted tukat na celo, ale pro takoveho drobinka je fakt desna drina udrzet si telesnou teplotu vlastnimi silami. Syn to zvladnul, ale samozrejme byl z toho natolik grogy, ze se na nejake tri dny stal mirne apatyckym. V te dobe na kojeni nemel moc naladu, a tak byl opet dokrmovan mym odstrikanym mlekem ze strikacky. To by bylo jeste v pohode, kdyby se nestaly dve veci - zrovna v ty dny, kdy muj syn bojoval s udrzenim teploty a o nic jineho tedy nejevil zajem, se dpstavila na vysetreni neurolozka a zkonstatovala, ze je muj syn hypoaktivni (opak hyperaktivniho ditete) a i pres me prostesty mu naordinovala lek na posileni mozkove cinnosti. Druhou veci bylo to, ze v ty dny mela sluzbu sestricka, ktera milovala zaludecni sondicky, a tak i kdyz ji muj syn nepotreboval, protoze velice statecne zvladal sani ze strikacky, zasondovala jej. Tyhle dve veci znamenaly totalni obrat k horsimu ve vsem - po dvou dnech, kdy Matej bojoval s udrzenim teploty a choval se tedy apatycky k cemukoliv ostatnimu, zacal Matysek opet fungovat normalne, tj. jevil zajem o vse, co se kolem nej delo (i pres svou nedonosenost byl oproti ostatnim detem na oddeleni extremne zivy - uz treti den po narozeni si odrel kolena, jak lezl po inkubatoru sem a tam). Jenze lek podavany na predpis neurolozky z nej udelal misto normalne fungujiciho miminka miminko hyperaktivni - misto, aby Matysek jako spravne novorozene temer 20 hodin denne prospal, spal pak uz jen treba 5 hodin a zbytek proplakal. Pro tak male mimco nic moc. Kojeni pak samozrejme zacalo byt neuspesne. A ktomu pomohla i ta sondaz - sice jsem si vydupala, ze mu byla po dvou dnech odstranena, ale Matej uz za tech par dni privyknul na pohodlny prijem potravy bez namahy a se sanim najednou zacal mit velky problem. Jeho nervozita, nevyspalost a uplakanost zpusobena nesmyslnym podavanim hyperaktivujiciho leku v kombinaci se zpohodlnenim v sani diky sondicce vykonaly sve - kojeni prestalo jit. Matej se nedokazal prisat, kdyz uz se to nejakym zazrakem podarilo, brzy se poustel, brecel hlady, protoze se nedokazal dost napit, proste hruza. Ma psychika, ktera i tak byla dost chatrna, samozrejme diky tomu zacala jit do kytek, a diky me psychice se pak samozrejme zhorsovala i Matyskova psychika. Oba jsme byli nervozni a nevyspli. Podarilo se mi sice po 14 dnech prinutit Matejova osetrujiciho lekare, ze Encephabol (podpurny lek) vysadili a Matysek se diky tomu vratil do novorozeneckeho normalu (spal 20 hodin denne), ale ukazkove kojeni se nam uz vratit nepodarilo. Ba prave naopak. Ja zacala byt nervozni a zoufala a to byla super sance pro nastup sester. Pak jsem si uzila to, po cem jsem pojemnovala tenhle clanek - kojeni tisickrat jinak, ale nikdy spravne. Jedna sestra mne presvedcovala, ze kojit nikdy nebudu, protoze mam moc velka prsa, druha mne osocovala z toho, ze misto abych nechala syna zasondovat, nutim ho nesmyslne sat a tim zdrzuju jeho vahovy prirustek, treti se mi snazila pomoci pouzivanim kloboucku, ctvrta mi prsa popadla a nasilim je rvala malemu do pusy a ja pritom mela pocit, ze mi ta prsa chce snad urvat, pata na to sla zase, sesta taky ... Co dodat. Kazdy den jsem musela kojit jinak, podle toho, jaka sestra zrovna slouzila. Dostavala jsem naprosto protichudne rady (nedavejte mu tu bradavku do pusinku rukou, dejte mu tu bradavku do pusinky rukou a tak podobne). Nejaka slova podpory, utechy, ha, ha, kdeze by se vzala. Ba spis naopak - nasli se sestricky, ktere mne od kojeni vylozene zrazovaly. Proste hruza - ja byla psychicky cim dal tim vic na kasi, Matysek nepribyval na vaze (a na te zaviselo nase propusteni z porodnice) a ja pomalu kvuli tomu vsemu zacinala prichazet o mleko. Synovo "pidisani" nestacilo na dostatecnou tvorbu mleka, nestacila na to odsavacka. Pomahalo jen kojeni cizich miminek, coz se ale nesmelo a museli jsme to s maminkami na pokoji delat na cerno - to mi pomohlo udrzet si alespon nejakou laktaci. Kojeni se pro mne stavalo cim dal tim vetsi nocni murou - dopracovala jsem se i k rozkousanym bradavkam, a to bylo fakt moc super. Misto aby se to zlepsovalo (protoze syn preci jen rostl), bylo to cim dal tim horsi - Matysek prso cim dal tim vic odmital, dozadoval se podavani mleka ze strikacky. Proste zpohodlnel, protoze ze strikacky to tece mnohem rychleji a snadneji nez z prsu. S tou strikackou byla taky sranda - na nedonoseneckem jsem si nakonec vydupala, ze po kojeni budu Mateje ze strikacky dokrmovat ja sama, nikoliv sestra, abychom si zachovali alespon nejaky kontakt. Krmila jsem tak Matyska temer tri tydny. Po presunu Mateje z nedonoseneckeho ke mne na pokoj na sestinedeli mi strikacka byla z mne dodnes neznameho duvodu zakazana a byla jsem nucena dokrmovat ze lzicky. To Matej odmital uplne, ale nikdo na moje prosby nedal. Dopadli jsme tak, ze mi manzel tajne vozil nove strikacky z lekarny a ja ve stresu, aby mne pri tom nenacapala sestra, dokrmovala Mateje po kojeni strikackou, lzicku ale vzdy pripravenu v pohotovosti pro pripadny vpad sestry na pokoj.
Zajimava taky byla kauza dudlik - take jste slyseli, ze by kojena miminka nemela dostavat dudlik, protoze je to mate, neb je to rozdilny druh sani? Jake bylo me prekvapeni, kdyz jsem jednou syna nasla v inkubatoru s ohromnym dudlanem ...
Co vic dal povidat? V porodnici jsem stravila skoro dva mesice a byl to pro mne ocistec. Rozkojit se mi nepodarilo ani po navratu domu - Matej jednak zacal vyzadovat dvojnasobne davky mleka a ja tolik neodstrikala, a tak jsem musela dokrmovat Nutrilonem (pozdeji Hamilonem, protoze po Nutrilonu maly desne zvracel), jednak Matej zacal prso odmitat cim dal tim razantneji - pri pohledu na nej zacinal rvat, i kdyz byl totalne hladovy a chtel uz je flasku.
Dodneska lituji, ze mi nikdo neporadil pozvat si domu laktacni poradkyni - me kamaradce to kojeni zachranilo. Ja takhle bohzuzel "kojila" jen 4 mesice. A proc pisu "kojeni" v uvozovkach? Muj syn sice dostaval me materske mleko, ale primo z prsu ho vypil minimum - zbytek jsem musela odstrikavat a podavat mu ho v lahvicce. A protoze odsvacka neni miminko, mlekotvorba mi postupne i pres piti vsech moznych caju klesla natolik, ze jsem ze sebe nebyla schopna vyzdimat vice nez dvacitku denne, pricemz syn zdlabnul treba ctrvt litru mleka denne. A tak jsem to vzdala ... Mleko se mi sice jeste delalo pak nekolik dalsich mesicu i bez kojeni, ale mnozstvi uz bylo nevyznamne.
A tak kdyz dodnes nekde vidim maminku, jak koji, je mi do breku a hrozne ji zavidim.
Maminky, nedejte se, a kdyz narazite na podobne "friendly" porodnici, nestydte se vyhledat laktacni poradkyni. Nenechte se o kojeni pripravit hlouposti nektereho zdravotnickeho personalu.