Přidat názor k článku A zase to Vrchlabí:)

Watanaki,
díky moc za doplňující příspěvek.
Měla jsem z MUDr. Korbelářové a PA Konvalinové přesně ten pocit, jak píšeš, že jejích filozofií je, že ve Vrchlabí rodí ženy silné, které stojí pevně nohama na zemi a jako takové to ťuťání vlastně ani nepotřebují.

To jsi napsala fakt moc trefně, máš recht, že já vlastně chtěla poťuťat... hlavně po porodu. Místo přirozeného příchodu na svět pro našeho prvorozeného jsem prožila velice vyčerpávající protrahovaný porod a jako třešinku na konec... kleště. Byla jsem z toho dost vykolejená a PA mi zcela v souladu s popisovanou filozofií, ještě vpálila dost obviňujících větiček. Měla jsem přesně ten pocit, že jsem jí tak nějak nezapadla do její představy správné rodičky. A asi měla pravdu, nedokázala jsem porodit přirozeně. Ale v něčem se přeci jen mýlila, třeba v tom, že já nebudu schopná své dítě ani odkojit. Kojit jsem nakonec dokázala 20 měsíců.

Podruhé jsem já nepoučitelná ale vyrazila do Vrchlabí znovu, když mi na příjmu otevřela PA Konvalinová, kontrakce, přicházející po 3 minutách okamžitě ustaly a vrátily se až druhý den:-)
Být v porodnici bez kontrakcí mi sice přišlo dost nepatřičné, ale jednu ohromnou výhodu to mělo. Měla jsem dost času prodiskutovat s další směnou svůj porodní plán (původně psaný pro úplně jinou porodnici) a vysvětlit jim hlavně tu část, kde jsem se zmiňovala o minulém porodu o chování personálu během něj i po něm a o tom jaké pocity ve mně jejich přístup vyvolával a nakolik mne poznamenal.

U porodu své dcery jsem už měla navíc svoji dulu a hlavně dva anděly Irenku a Ilonku. Tyhle PA neťuťaly, nehladily, byly tam se mnou, chápaly mne, nepodivovaly se, když jsem párkrát už už ztratila odvahu a minulost mne málem dostihla. Věřily mi, neshazovaly mou bolest, povzbudily když bylo potřeba, navrhly co považovaly za prospěšné v daném okamžiku a nekroutily hlavami, když jsem udělala něco úplně jiného. A když jsem pak při „tanci“ začala pobíhat po pokoji, pozorně pospíchaly za mnou. A dobře tak, protože já si najednou klekla a malá se při druhém či třetím zatlačení narodila. Jestli si stihly natáhnout rukavice (slyšela jsem jak se po nich shánějí) fakt nevím a je mi to srdečně jedno:-)
A tak se můj druhý porod stal katarzí a mým druhým nejsilnějším zážitkem v životě, tentokrát tím nejkrásnějším. Vstoupila jsem do stejné řeky, ale pokaždé jsem z ní vyšla jako úplně jiný člověk.