Přidat názor k článku O porodu ve Vrchlabí by se dal napsat román...

Podívej, já osobně nevěřím na to, že když se člověk narodí třeba císařem nebo kleštěma, tak že z toho má psychický blok do konce života. Já osobně tomuto takovou váhu nepřikládám, ale plně respektuji lidi, kteří tomu váhu přikládají. Já to zkrátka ve svém životě neřeším.
Necítím se dnes psychicky deprivovaná tím, jak mne máma v porodnici nemohla mít u sebe. Ale tady přece nejde jenom o mne! Nejde jenom o miminko, jde i o matku. Není to tak, že "když máš zdravý děcko, tak drž hubu a krok a buď ráda že seš ráda, vždyť na tvých pocitech nezáleží". STEJNĚ tak jako záleží na tom, aby bylo miminko OK, záleží i na tom, aby byla OK matka. Já jsem tehdy třeba byla OK někde u sester se sunarem v ústech (no dnes díky tomu nejsem v pohodě zdravotně... ale psychicky nemám problém), ale moje maminka si ten pobyt v nemocnici protrpěla (taky nemožnost návštěv atd...). A to je věc, kterou já velmi dobře chápu, protože mám sama dvě podobné nemocniční zkušenosti (ne porod; operace kýly a nádoru s následným čekáním na histologickou zprávu), a tyto zkušenosti jsou dvě největší noční můry mého života, které se sice neprojevují každý den nebo teď když Ti tady píšu na internetu, ale jsou chvíle, kdy se ty pocity naprostého ponížení, vzpomínky na naprostý nezájem a autoritativní agresivitu nemocničního personálu vracejí... stačí když jdu na návštěvu do nemocnice za manželem, který je po slepáku a leží na pokoji se šesti (!!) dalšími muži rozličného stáří, v těch stejných odporných železných postelích, se stejným odporným povlečením a za stejných buzerací od personálu.
Pro mne je naprosto nepředstavitelné, že bych šla rodit do podobného zařízení, protože je mi jasné, že tento můj problém může být klidně zdrojem různých komplikací při porodu atd. Já beru zařízení s lidským přístupem jako svoje záchranné stéblo; a ano, zde JDE O MNE JAKO MATKU.