O porodu ve Vrchlabí by se dal napsat román...

Od mého porodu ve Vrchlabí uplynulo právě dnes 16 měsíců. Proč to ale píšu? Protože jsem se včera z článku na rodině dozvěděla, že je na gynekologicko-porodnickém oddělení ve Vrchlabí zastaven příjem rodiček. Honí se mi hlavou otázka, co že se to děje a říkám si, že možná už nebude Vrchlabí porodům do vody a vůbec přirozeným porodům v budoucnu tolik nakloněno. Proč by se jinak objevily takové změny? Nebudu ale rozebírat situaci, které nerozumín a raději napíšu něco o tom, jak to bylo tenkrát, když…

Je pátek 22.7.2005 a my máme termín. Dohodli jsme se, že pokud se nic nebude dít, že v pondělí vyrážíme ke švagrovi na chalupu, odkud to budeme mít do Vrchlabí cca 30 km.

Jak jsme se přesunuli na chalupu, „cosi“ se v pondělí konečně začalo dít. V noci mne vzbudily mírné kontrakce – od 1.30 do 4.30. Nemohla jsem usnout. Po páté hodině se mi to podařilo. Stejný scénář se opakoval v úterý s tím rozdílem, že kontrakce trvaly o něco déle. Pak jsem zase usnula a během dne se nic nedělo. Tušila jsem, že pro start porodu je potřeba trochu více. A tak jsem byla zvědavá na středu. V noci opět začaly kontrakce s tím, že tentokrát byly silnější a ráno neustaly, ale přetrvávaly po celý den ve zhruba čtvrhodinových intervalech. Zdálo se mi, že už čas porodu nemůže být daleko. Večer kontrakce o dost zesílily, takže jsem se noc snažila přečkat v napuštěné vaně, ve které jsem nakonec nad ránem usnula. Voda kontrakce zmírnila. Z koupelny jsem odcházela okolo sedmé ráno.

Ve čtvrtek jsme jeli na kontrolu k MUDr. Korbelářové. Žádný monitor jako v Praze se ale nekonal. Paní doktorka si poslechla ozvy, prohmatala a změřila bříško, prošla veškerou dokumentaci, kterou jsem s sebou přinesla. Ujistila mne, že se miminku daří dobře a pokud nebude chtít miminko na svět, ať na další kontrolu přijdu v pondělí. Ptala jsem se, kdypak mne budou kvůli přenášení hospitalizovat. Na tento můj dotaz mi řekla, ať o tom vůbec nepřemýšlím. Začínala jsem být unavená. Třetí noc jsem pořádně nespala a během dne se mi to také nedařilo – kontrakce mi nedovolily usnout. Zdálo se mi, že je lépe snáším, pokud jsem vzhůru. Během dne ve čtvrtek přicházely kontrakce opět nepravidelně, některé však byly značně silnější a častější ve srovnání s tím, co přinesla středa. V noci jsem opět skončila ve vaně, protože se mi začalo zdát, že kontrakce začínají být svou intenzitou mnohem silnější než den předchozí. Opět jsme napustili vanu. Tentokrát se však nepodařilo kontrakce zmírnit, ale naopak. Některé přicházely dokonce s odstupem 3 minut, někdy i 2,5 minuty. Přestala jsem si být jistá tím, že tohle zvládnu vlastními silami. Vzpomněla jsem si na Věru (naše porodní asistentka, ke které jsme chodili na přípravu). Když jsme se jí ptali, kdy je čas jet do porodnice, řekla nám, že to samy poznáme – ve chvíli, kdy zjistíme, že se nám další setrvání v domácím prostředí přestane jevit jako bezpečné. Nabyla jsem dojmu, že tento okamžik právě nastal. Bylo kolem druhé hodiny ráno, my jsme balili věci do porodnice a za několik minut jsme skutečně vyrazili do porodnice ve Vrchlabí. Urazili jsme sotva polovinu cesty a zastavila nás noční policejní hlídka. Docela jsem se lekla. Manžel požádal policistu, zda může pokračovat v jízdě, že veze manželku do porodnice. Okamžitě nám bylo vyhověno. Po cestě se kontrakce dostavovaly zhruba po 5 minutách. Už jsme se blížili k Vrchlabí. Těsně před městem nás najednou zastavila další hlídka policajtů. Tentokrát však policista nepřišel k okénku vyzvat řidiče ke kontrole, ale začal rovnou obcházet auto. Tentokrát jsem se vylekala více. „Takže já tady budu hekat a manžel bude předvádět policajtům auto“, pomyslela jsem si. Když však manžel zopakoval i tentokrát, že veze manželku do porodnice, okamžitě jsme byli kontroly zproštěni. Konečně jsme dorazili do nemocnice. Na přijmu jsme nadiktovali všechny potřebné údaje a vyrazili na porodní oddělení. Když mi na příjmu změřili tlak, začali okamžitě kmitat. Bránila jsem se, že tohle není můj tlak a vysvětlila naši noční příhodu s policajty. Změřili mne za čtvrt hodiny a uznali, že na mém vysvětlení něco bude. Tlak byl v pořádku. Zato kontrakce výrazně zeslábly. Skoro to vypadalo, že mne kdesi píchlo a my jsme okamžitě vyrazili do porodnice. Stařičký lékař byl však trpělivý a příjemný. Provedl amniocentézu (vyšetření plodové vody, které prozradí, zda je voda v pořádku). Prohlásil, že voda je v pořádku a že se miminku daří dobře. Osmělila jsem se a vytáhla jsem z tašky svůj „porodní plán“ neboli porodní přání – svou písemnou představu o tom, jak bych si přála, aby porod probíhal. Lékař si ho pečlivě přečetl a jeho jednotlivé body komentoval. Vpodstatě mi sdělil, že takové přání mohou vyplnit a přidal ho k mým dokumentům. Jelikož bylo celé oddělení beznadějně obsazené, uložili nás v jídelně. Mne na starý rozvrzaný a značně zaprášený gauč (jsem silná alergička :-) a manžela do křesla. Sestřička mi donesla deku a teplý termofor. Byly čtyři hodiny ráno. Uklidňovala jsem se, že do rána se to necelé tři hodiny dá přežít, pak nás snad uloží někam jinam. Ráno nám přinesli snídani a přestěhovali nás na tzv. „relaxační pokoj“, kde se rodí, pokud se nevyskytnou žádné komplikace. Momentálně se uvolnil. Po snídani se na mne přišla podívat mně známá doktorka Korbelářová. Podívala se na mne pohledem mága, se kterým se nedá diskutovat, kterého se prostě musí poslechnout, ať se člověku chce nebo ne, a prohlásila: „Paní K……, tak takhle byste neporodila! Něco s tím uděláme.“ Nechápala jsem, co tím chce říci. Vrátila se za deset minut s teplými termofory a uložila mne do postele. Venku bylo 36 stupňů Celsia, a tak bylo v místnosti otevřené okno, aby bylo možné větrat. Venku právě někdo pracoval s křovinořezem či nějakou sekačkou a do místnosti se nesl příšerný hluk. Říkala jsem si, že jestli si myslí, že v tomhle hluku přikrytá tlustými dekami s přiloženými termofory usnu, musela se zbláznit. Říkala jsem si, že jsem se přece nepřijela do porodnice vyspat. Sedla si ke mně a svýma rukama mi přidržovala jeden termofor na zádech a druhý na břiše. Kdyby to šlo, asi bych utekla. Jenže ouha… Paní doktorka si sedla ke mne na postel a čekala, až usnu. Neviděla jsem ji, ale viděla a cítila jsem její velké ruce, jak tisknou k mému tělu nahřáté termofory. Po nějaké době se mi skutečně podařilo usnout. Manžel podřimoval v křesle. Když si toho doktorka všimla, pokynula mu, ať si jde lehnout na druhou polovinu manželské postele vedle mne. Probudili jsme se v poledne. Mně přinesli oběd – bramborou polévku a šišky s mákem. S chutí jsem vše snědla a opět jsem pocítila únavu. Cítila jsem, že potřebuji ještě trochu spánku, tak jsem se uložila opět do hajan. Vzbudila jsem se okolo druhé hodiny odpoledne. Kdykoli jsem chtěla změnit polohu z jedné strany boku na druhou či se zvednout a dojít si na toaletu, která byla na chodbě, dostavily se kontrakce. Přestala jsem sledovat po jaké době. Odpoledne přišel pan primář podívat se, jak se mi daří. Chtěla jsem „předvést“ nějakou silnou kontrakci. Čekal deset minut, ale žádná nepřišla. Ujišťovala jsem ho, že už jsem měla kontrakce i po třech minutách, na což mi odpověděl větu, kterou jen tak nezapomenu: „Paní K……., to asi nebyly kontrakce!!! Kdybyste byli místní, řekl bych, ať jdete na propustku domů“. Za chvíli odešel. Tak tahle věta mne opravdu rozhodila. „Jestli to, co jsem prožila v noci ve vaně a následně po cestě do Vrchlabí nebyly kontrakce, tak to o vlastním porodu asi chcípnu“, pomyslela jsem si. V duchu jsem si nadávala, proč jsem neposlechla švagrovu známou – doktorku, která skrze švagra nabízela, že mi může v Jilemnici píchnout epidurál a miminko bude na světě coby dup. Manžel se vrátil z města, kde si byl dát něco k obědu, protože nemocniční oběd byl jen pro mne. Hned jsem mu líčila, co mi řekl pan primář. Uklidňoval mne, že primář mne v noci neviděl. Porodní asistentka stále chodila ve víceméně pravidelných intervalech měřit ozvy a poptat se, jak se daří. Už mne začalo znervózňovat, jak mne stále měří a pozorují. Shodli jsme se s manželem na tom, že si půjdeme najít penzion, kam se uchýlíme, pokud porod nezačne postupovat. Manžel tedy odešel do města nějaký takový penzion najít. Uklidnila jsem se a kontrakce se zase dostavily, a to poněkud silnější. Manžel se vrátil a sdělil náš úmysl odejít na penzion porodní asistentce. Ta nás odkázala, že propustku musí podepsat pan primář. Ten byl momentálně zaneprázdněn. Slíbila, že mu o tom řekne. Asi za hodinu přišel pan primář probrat s námi situaci. Když uviděl sílu kontrakcí, nechtěl nás na penzion pustit. Nechtěla jsem říkat, že tato intenzita byla slabý odvar proti tomu, co bylo v noci. Tušila jsem, že v noci to propukne. Nenechali jsme se zviklat a přesvědčili pana primáře, že bychom rádi skutečně odjeli na penzion. Museli jsme slíbit, že kdyby odtekla plodová voda nebo se dostavily pravidelné kontrakce po pěti minutách, vrátíme se zpátky. Ujistil se, že náš penzion je blízko a rozloučil se s námi se slovy, že má noční a že se o ní ještě potkáme.

Dorazili jsme do penzionu, kde nás uvítala milá majitelka. Nabízela altán v zahradě, kde prý je v dnešním horkém dni příjemný chládek. Ukázala manželovi zařízení penzionu. Já jsem se pomalu „plazila“po schodech do patra. Zajímala mne jen sprcha a postel. Dala jsem si sprchu, ve které mne ale překvapily velmi silné kontrakce. Manžel zatím stěhoval věci do pokoje v patře. Zalezla jsem do postele. Manžel nahřál třešňové pecičky a termofor. Pecky jsme přiložili na břicho, termofor na záda. Začali jsme měřit kontrakce – byly v intervalu cca 5 minut a začínaly být pravidelné. Chtěla jsem tentokrát počkat, až bude fakt jasné, že máme jet. Manžel mne masíroval a pomáhl mi prodýchávat kontrakce. Zdály se mi už hodně silné. Trochu jsem si nevěděla rady, co budu dělat, pokud budou ještě silnější. Hádala jsem, nakolik jsem už asi otevřená. Netrvalo dlouho a kontrakce se dostavovaly v pravidelném intervalu dokonce pod 3 minuty (někdy i 2,5) a byly opravdu silné. Byl čas balit a vrátit se do porodnice. V penzionu jsme strávili tři hodiny – od osmi večer do jedenácti. Když jsme zazvonili u dveří porodnice, porodní asistentky nás přivítaly slovy: „Vítejte zpátky, už jsme vás čekaly“. To bylo milé. Zavedly nás zpátky na relaxační pokoj se slovy: „Máte tu ještě svou termosku i svoje hrnky na čaj“. Pan primář mne vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená tak na 4 až 5 cm, spíše však na 4. Byla jsem trochu zklamaná, myslela jsem si, že po takových hodinách bolestí už to musí být na víc. Vrátili jsme se na relaxační pokoj. Jako první jsem se šla pohupovat na balanční míč. Vydržela jsem to asi hodinu a půl a pak jsem dostala takové křeče, že se mi nohy třásly jako sulc. Když to viděla porodní asistentka, nabídla mi vanu s vodou. V té jsem pak zůstala až do samotného porodu. Nohám se očividně ulevilo a kontrakce mírně zesílily a intervaly mezi nimi se výrazně zkrátily. Vše postupovalo dobře za příjemného povzbuzování naší porodní asistentky, manželovy pomoci při prodýchávání kontrakcí a občasného krmení čtverečky čokolády značky Orion. Pak jsem najednou zaslechla, že už zbývá jen „lem“. To už mi bylo jasné, že mne od druhé doby porodní dělí jen několik málo kontrakcí. Poté sám od sebe praskl vak blan. Ve vaně se to poznalo tak, že se voda zakalila. Porodní asistentka na chvíli odešla a s ní se po chvíli objevil i primář. Několikrát se mne dotazovali, zda již necítím pocit na tlačení. Voda zmíněný pocit tlumila, takže jsem ho objevila až po chvíli. Primář mne vyzval, abych si „přitlačila“. Mezi kontrakcí jsem se musela zeptat, co že to mám udělat. Porodní asistentka mi vysvětlila, že se musím snažit na jednu kontrakci zatlačit aspoň třikrát. Zdálo se mi to nemožné, i jednou mi to připadalo dost vyčerpávající. Primář na to prohlásil, že to miminko porodí, i když mu nebudu pomáhat a odešel opodál, aby pustil CD s příjemnou uvolňující hudbou. Říkala jsem si, že vůbec neví, co říká, protože já jsem si připadala, že se snažím jak je to jen možné. Třetí pokus o přitlačení byl takový, jaký si představovali a Veronika vyklouzla na jednu jedinou kontrakci. Primář byl úžasný – rukou chránil hráz, aby se nepotrhala a odolala tlaku. Byla jsem mu vděčná. Veroniku vytáhli z vody a položili mi ji na hrudník s dovětkem, ať ji pevně držím. Poodstoupili několik kroků dozadu a tvářili se, jako že v místnosti vůbec nejsou. Prostě nám poskytli intimitu na několik prvních minut. Jen jsem z kouta, kde stáli zaslechla, jak se potichu dohadují, zda je to kluk nebo holčička. Nikdo krom porodní asistentky nevěděl. I ona si však nebyla jistá. Říkala, že snad zahlédla holčičku. Veronika na mne kulila svá tmavá uhlíková očička a já měla pocit, že takhle nějak hřeje opravdové štěstí. Po chvíli se porodní tým zase přiblížil. Pan primář okomentoval Veroničino roztahování prstíků, že to dělají spokojené děti, že je vidět, že se Veronika měla v bříšku dobře. Vzal si ode mne Veroniku a předal ji manželovi se slovy, aby si svlékl tričko a přitiskl si ji k sobě – je to prý nejlepší vyhřívané lůžko. Na další zatlačení vyšla ven placenta. Pak jsem vylezla z vany a přešla si v županu přes chodbu na vyšetřovací sál. Zatímco mne ošetřovali, manžel s Veronikou a dětskou sestřičkou ošetřovali Veroniku. Stáli po mé pravé ruce, takže jsem na ně viděla, zatímco primář dělal několik stehů. Kvůli větší krevní ztrátě jsem dostala mezokain do žíly a anestetikum na šití. Byly to jediné léky, které byly při celém porodu použity.

Být nástrojem skrze něhož na svět přijde nový člověk je velké štěstí!!!

Na závěr bych ráda za sebe i za Veroniku poděkovala celému týmu ve Vrchlabí, kdo nám pomáhali proklubat se z bříška na svět. Děkujeme za citlivý a velmi profesionální přístup, který považuji za opravdu ojedinělý. Na Vašem oddělení jsem se díky Vám necítila jako v nemocnici, ale jako v nějakém sanatoriu, kde jsem pobývala za odměnu. Jste profíci každým coulem, patří Vám náš obdiv.